Swami připravil jako v Rheinfeldenu na začátek lehký Radha Krišna bhajan a vyzval všechny, aby zpívali nahlas. Po počátečních problémech a za pomoci a rad Swamiho, zpívali nakonec všichni společně nahlas.
Guruji začal svou řeč otázkou, kterou nedávno dostal: Jak je možné, že se v dávno minulých časech, mohli pomocí manter uskutečnit veliké zázraky a dnes už tomu tak není?
Swami Vishwananda vysvětlil, že dříve lidé cítili silnou lásku, když dostali Guru mantru. Dnes důvěra a víra chybí. Postoj lidí v dnešní době je tento: "Guruji prosím, dej mi mantru - rychle, moje taxi čeká, musím jít." A pak jdou k jinému Mistrovi a řeknou: "Já tě taky miluju, prosím, dej mi mantru", a tak se hromadí mantry. Jak může mantra takto uplatnit svůj vliv?
Před tisíci lety lidé zpívali stejnou mantru, kterou jsme zpívali předtím (během bhajanu). Rozdíl je v tom, že lidé v té době v tom cítili velikou lásku a pokoru. Získat mantru je snadné, ale co s tím dělat a jak s tím pracovat, je jiná věc.
Před tím než Mistr dá mantru, podívá se, zda je osoba na to připravena. V minulosti to byla veliká čest získat Guru mantru, a člověk musel po dobu nejméně 12 let nejprve Guruovi sloužit, a dokonce pak nebylo jisté, zda mantru obdrží.
K tomu nám pak Swami vyprávěl příběh
Dukhi Krišny neboli Prabhua Shyamanandy:
K tomu nám pak Swami vyprávěl příběh
Dukhi Krišny neboli Prabhua Shyamanandy:
Už jako malý chlapec nechtěl Dukhi Krišna nic jiného než sloužit svému Mistrovi. Ve věku 14 let odešel ke svému Mistrovi, který mu dal jediný úkol, a to zalévat v Ašrámu rostliny. Každý den musel ujít dlouhou vzdálenost a ve velké hliněné nádobě na hlavě donést vodu zpět. Plnil tento úkol s tak velkou láskou a oddaností, že si ani nevšiml, jak ho od těžkého hliněného džbánu bolí vzadu na hlavě. Rána se nakazila tak silně, že dokonce vylézali larvy a červi. Ale ve své lásce si toho Dukhi Krišna ani nevšiml. Jednoho dne potkal svého Mistra, který uviděl, jak z rány vylézají červi. Pouze tehdy, když se ho Mistr na to zeptal, si Dukhi Krišna uvědomil své zranění. Potom mu položil Mistr ruku na hlavu, uzdravil ho, a vysvětlil mu, že jeho úkol pro Ašrám byl nyní splněn a že by měl jít do Vrindávanu.
Tam převzal Dukhi Krišna úkol zamést určitou ulici. Tato ulice vedla na místo, kde se dodnes koná Rasalila tanec Krišny a Gopí. Jednoho dne tam našel Dukhi Krišna řetízek na nohu, který byl tak cenný, že mohl patřit jen královně. Jedinou královnou ve Vrindávanu ale je Radharani. Radha, zpět v nebeském světě, si všimla, že její řetízek na nohu chybí a poslala kamarádku k Dukhi Krišnovi pro řetízek. Ale Dukhi Krišna žádal, aby si pro řetízek přišla skutečná majitelka sama. A tak přišla Radharani, maskovaná jako prostá vesnická dívka, k Dukhi Krišnovi. Nicméně, on ji chtěl řetízek vrátit pouze když se mu odhalí ve své pravé podobě. Radha, která viděla jeho lásku a oddanost, se mu ukázala ve své Božské podobě, dala mu jméno Shyamananda a položila mu nohu na čelo, což zanechalo otisk. Tento otisk je bod, který nosíme v tilaku, reprezentuje Gurua, vzhledem k tomu, že tam byla milost a Božské vedení Gurua, který dovedl Dukhi Krišnu do tohoto bodu, kdy mohl mít vizi Radharani. Teprve když jsme zažili vizi Božství, dosáhli jsme cíle života.
Po tomto krásném příběhu začal daršan trochu později a trval až do 1:30 hodin ráno. Následně Marie a Cliven Tirvengadum z Mauriciu připravili pro všechny pomocníky jídlo na mauricijský způsob, takže se Guruji cítil jako doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat