(den devátý)
V pátek ráno jsme opustili Naino Devi, abychom pokračovali v naší cestě, směrem ke chrámu Mansa Devi a Chandigathu. Když jsme vyjížděli, bylo při východu Slunce stále velmi horko, vzduch naplnil zvuk hromu, a během několika minut se začal hrnout déšť, což učinilo teplotu velmi příjemnou.
Na naší cestě jsme zastavili v Anandpur Sahib (Svatém městě požehnání), „rodném místě“ sikhismu, tak jak je znám současnému světu.
Guru Dwara („Dveře k Bohu/ Guruovi“, chrám sikhů) vypadal velmi působivě a krásně.
U vchodu si ti, kteří neměli turban (všichni v naší skupině…), museli dát na hlavu jako pokrývku malý šátek. To je jediný požadavek pro vstup do Guru Dwary. Kráčeli jsme po schodech a nakonec vstoupili dovnitř a udělali parikramu (okružní cestu) kolem Guru Grant Sahib (svaté knihy sikhů), neposvátnějšího místa chrámu.
U Guru Grant Sahib seděl jeden člověk, který z ní četl, zatímco tři další zpívali kirtany. Uvnitř byly také zbraně Guru Gobinda, který používal ve své bitvě proti mogulům, včetně šavle, kterou mu dala Jwala Mata. Pak jsme si sedli asi na 10 minut na zem. Atmosféra tam byla velmi klidná a velmi inspirující. Gurpreet nám pak řekl více o historii náboženství sikhů a zejména o tomto chrámu.
Řekl nám, že zakladatel sikhismu je Guru Nanak Dev. V 17. století začali mogulové invazi do Indie ze severozápadu. Následně se také pokusili vnutit sikhům své náboženství. Guru Teg Bahadur a tři z jeho nejbližších oddaných se tomu bránili a byli mučeni a zabiti.
Po dlouhém utrpení sikhů další Guru, Guru Gobing Singh, vykonal pouť ke Jwala Devi (Božská Matka v podobě plamene, viz. minulý článek). Obdržel od Jwala Maty daršan a byl od ní instruován, že je čas, aby se zbraní v ruce bránil Sanatana Dharmu (hinduismus) proti vetřelcům. Dala mu meč a nařídila, aby našel v sikhismu novou třídu bojovníků.
Krátce poté byly uvězněny děti Guru Gobinh Singha. Byly předvolány před Mogula. Hrdě tam vešly a prohlásily, že se nikdy své víry nevzdají. Následně byly zaživa pohřbeny. Když byly pohřbívány, bylo jim řečeno, že vše co měly udělat, bylo přijmout islám jako jediné pravé náboženství. Ale zůstaly pevné, včetně nejmladšího dítěte, 4 letého chlapce, a byly zabity.
Když se vrátil od Jwala Devi, posbíral všechny své bojovníky a požádal dobrovolníky, kdo za něj položí svou hlavu. Nakonec předstoupil jeden muž. Vzal ho do svého stanu a vrátil se ven, držíc jeho hlavu v rukách a ukazujíc jí všem. Oznámil jim, že potřebuje další dobrovolníky. Opět předstoupil další muž a tentokrát se vrátil se dvěma hlavami v rukách. To se opakovalo, dokud neměl hlav 5. Když poté do svého stanu vešel, po pár minutách se vrátil, a společně s ním 5 mužů, s hlavami zpět na krku, jako by se nic nestalo. Těchto 5 mužů se stalo vůdci pěti skupin bojovníků. Jsou považováni za „Panj Piaras“, pět milovaných žáků Gurua. Společně se rozhodli zastavit přechod od hinduismu k islámu a chránit hinduistickou a sikhskou tradici.
Sikhové se v jejich vlastním jazyce (punjabštině) nazývají Khalsa. Guru Gobind Singh, aby byli sikhové identifikovatelní, jim nařídil udržovat pět věcí začínajíc na písmeno „K“ – Kes (dlouhé vlasy), Kanga (malý hřeben k udržování upravených vlasů), Kada (náramek symbolizující odvahu), Kirpan (šavli k ochraně slabých), Kacha (dlouhé spodní prádlo symbolizující čistotu).
Guruji řekl, že všech deset Guruů sikhismu (Guru Gobind Singh byl posledním) bylo reinkarnací prvního Guru Nanaka. Guru Gobind Singh potom sikhy instruoval, že jediná věc, kterou sikhové mají po něm uctívat, je Guru Granth, jejich svatá kniha. To je důvod, proč v chrámech sikhů člověk nenajde žádné obrázky Božstev ani obrázek Gurua. Vně chrámu je Akal Takht (dlouhé kopí), které je symbolem sikhů.
Na naší cestě ven bylo zajímavé si všimnout, že tam nebyly jen obvyklé obchodní stánky s náboženskými předměty, ale také mnoho stánků s noži a šavlemi, protože je povinností každého sikha bránit svůj národ a chránit slabé.
Pokračovali jsme autobusem a dorazili do chrámu Mansa Devi. Mansa Devi je především známa pro splnění přání (Mansa = přát si) a pro osvobození předků. Zde dopadla hlava Sati.
Celá historie chrámu a Mansa Devi je trochu dlouhá a spojena se svatým, jménem Zart Karu.
V těch časech Janmejaya prováděl oběť velkému hadovi „Sarpa satra“, která by zničila všechny žijící hady. Janmejaya cítil hlubokou nenávist k hadům za zabití svého otce Parikshita hadím uštknutím (po prokletí svatým). To vedlo k dramatickému úbytku hadí populace ve světě a hrozilo, že by zanikli.
Na doporučení Bohů k nim promluvil Brahma, že pouze když svatý, jménem Zart Karu, který je jediný zbývající potomek hadí rasy, zplodí syna, jejich rasa bude ušetřena, tím že bude Zart Karův syn schopen zastavit obětování hadů na Zemi. Hadí král Vasuki slíbil, že dá ruku své sestry Zart Karovi, takže bude moci nosit jeho syna.
Zart Karu v té době putoval po Zemi, ponořen v duchovním aktivitách. Dělal těžkou tapasyu (pokání), aby získal duchovní sílu a vhled. Jednoho dne narazil na strom, na kterém svým duchovním zrakem uviděl jakési předky, visící na větvi stromu nad příkopem, hrozíc, že do něj každou chvíli spadnou. Okamžitě s nimi pocítil soucit a řekl, že věnuje ovoce celých svých duchovních zásluh/sil, aby je zachránil. Zeptal se kdo jsou, a oni řekli, že jsou předkové hadí rasy, a že kvůli tomu, že není nikdo zde na Zemi, kdo by se o ně postaral, byli odsouzeni. Řekli, že jim nepomohou žádné duchovní síly, pouze když bude pozdvihnuta jejich Vansh-Parampara (rodinná linie), aby mohli být ušetřeni svého osudu, pádu do pekla. Řekli, že zbyl pouze jeden v celé rodinně, a ten je také k ničemu, protože se z něj stal slavný sadhu jménem Zart Karu, který byl lačný po duchovní praxi. Řekli mu, že kdyby se se Zart Karem potkal, měl by mu říci o jejich stavu a požádat o pomoc. Kdyžto slyšel, zesmutněl a přidušeným hlasem jim řekl „Vy jste moji otcové a předkové. Jsem váš tvrdošíjný syn Zart Karu“. Souhlasil, že se ožení a bude mít syna, pod podmínkou, že nebude muset převzít na sebe břemeno živit ji.
Král hadů Vasuki mu osobně dal svou sestru a souhlasil, že se o ni postará i po svatbě. Měli svatbu a Vasukiho sestra nakonec porodila Božské dítě, které pojmenovali Astik. Byl vychováván na dvoře hadího krále Vasukiho, s velkou péčí a obavami. Nakonec přesvědčil Janmejayu zrušit hadí oběť a byl nastolen mír. Takže v tomto smyslu Vasukiho sestra splnila přání hadů, a proto se stala slavnou jako Mansa Devi, plnící přání.
Po návštěvě hlavního chrámu Mansa Devi a obdržení daršanu od ní, jsme kráčeli trochu dál a navštívili další chrámy, které tam stály. Guruji byl velmi ohromen jejich krásou. Kolem nich byly vysoké stromy. Jeden z nich byl strom bilva, známý pro své trojdílné listy, které jsou drahé Pánu Šivovi. Tak jsme se tam na chvíli posadili, poblíž chrámu, a odpočívali.
Jakmile jsme se vrátili do autobusu, pokračovali jsme v cestě směrem ke Chandigath. Na okraji Chandigathu je místo zvané „Chandi Mandir“, kde jsme s autobusem zastavili. Už se skoro stmívalo. Vystoupili jsme a nejprve museli přes železniční trať. Hned za ní byl chrám Chandi (Kálí).
Je to na tomto místě, kde když Chandi bojovala s démonem Mahishasurem, byla tak rozzuřená, že nemohla být nikým zastavena, Šiva Šankar si lehl před ní na cestu, aby ji zastavil.
Když ho uviděla jak tam leží, byla tak překvapena, že vyplázla překvapením jazyk a uklidnila se. V některých vyprávěních se říká, že Šiva tam ležel jako dítě, a když uviděla dítě, její mateřský cit se probudil, takže se uklidnila, vzala dítě do rukou a kojila ho z prsou.
Od té doby je zde Ma Chandi v podobě pindi. Když byli Panduovci ve vyhnanství, jeden rok museli žít úplně nepoznáni, dle dohody hry v kostky. Během této doby se v lese objevil skrytý obraz Chandi Devi a začali ji uctívat a provádět tapasyu. Ma Chandi byla potěšena a zaručila jim požehnání vítězství a představila se jim se zbraněmi.
Pujaristka (kněžka) dala každému ze skupiny hodně prasadu a pak jsme šli zpět k autobusu.
Na naší cestě jsme zastavili v Anandpur Sahib (Svatém městě požehnání), „rodném místě“ sikhismu, tak jak je znám současnému světu.
U vchodu si ti, kteří neměli turban (všichni v naší skupině…), museli dát na hlavu jako pokrývku malý šátek. To je jediný požadavek pro vstup do Guru Dwary. Kráčeli jsme po schodech a nakonec vstoupili dovnitř a udělali parikramu (okružní cestu) kolem Guru Grant Sahib (svaté knihy sikhů), neposvátnějšího místa chrámu.
U Guru Grant Sahib seděl jeden člověk, který z ní četl, zatímco tři další zpívali kirtany. Uvnitř byly také zbraně Guru Gobinda, který používal ve své bitvě proti mogulům, včetně šavle, kterou mu dala Jwala Mata. Pak jsme si sedli asi na 10 minut na zem. Atmosféra tam byla velmi klidná a velmi inspirující. Gurpreet nám pak řekl více o historii náboženství sikhů a zejména o tomto chrámu.
Řekl nám, že zakladatel sikhismu je Guru Nanak Dev. V 17. století začali mogulové invazi do Indie ze severozápadu. Následně se také pokusili vnutit sikhům své náboženství. Guru Teg Bahadur a tři z jeho nejbližších oddaných se tomu bránili a byli mučeni a zabiti.
Po dlouhém utrpení sikhů další Guru, Guru Gobing Singh, vykonal pouť ke Jwala Devi (Božská Matka v podobě plamene, viz. minulý článek). Obdržel od Jwala Maty daršan a byl od ní instruován, že je čas, aby se zbraní v ruce bránil Sanatana Dharmu (hinduismus) proti vetřelcům. Dala mu meč a nařídila, aby našel v sikhismu novou třídu bojovníků.
Krátce poté byly uvězněny děti Guru Gobinh Singha. Byly předvolány před Mogula. Hrdě tam vešly a prohlásily, že se nikdy své víry nevzdají. Následně byly zaživa pohřbeny. Když byly pohřbívány, bylo jim řečeno, že vše co měly udělat, bylo přijmout islám jako jediné pravé náboženství. Ale zůstaly pevné, včetně nejmladšího dítěte, 4 letého chlapce, a byly zabity.
Když se vrátil od Jwala Devi, posbíral všechny své bojovníky a požádal dobrovolníky, kdo za něj položí svou hlavu. Nakonec předstoupil jeden muž. Vzal ho do svého stanu a vrátil se ven, držíc jeho hlavu v rukách a ukazujíc jí všem. Oznámil jim, že potřebuje další dobrovolníky. Opět předstoupil další muž a tentokrát se vrátil se dvěma hlavami v rukách. To se opakovalo, dokud neměl hlav 5. Když poté do svého stanu vešel, po pár minutách se vrátil, a společně s ním 5 mužů, s hlavami zpět na krku, jako by se nic nestalo. Těchto 5 mužů se stalo vůdci pěti skupin bojovníků. Jsou považováni za „Panj Piaras“, pět milovaných žáků Gurua. Společně se rozhodli zastavit přechod od hinduismu k islámu a chránit hinduistickou a sikhskou tradici.
Sikhové se v jejich vlastním jazyce (punjabštině) nazývají Khalsa. Guru Gobind Singh, aby byli sikhové identifikovatelní, jim nařídil udržovat pět věcí začínajíc na písmeno „K“ – Kes (dlouhé vlasy), Kanga (malý hřeben k udržování upravených vlasů), Kada (náramek symbolizující odvahu), Kirpan (šavli k ochraně slabých), Kacha (dlouhé spodní prádlo symbolizující čistotu).
Guruji řekl, že všech deset Guruů sikhismu (Guru Gobind Singh byl posledním) bylo reinkarnací prvního Guru Nanaka. Guru Gobind Singh potom sikhy instruoval, že jediná věc, kterou sikhové mají po něm uctívat, je Guru Granth, jejich svatá kniha. To je důvod, proč v chrámech sikhů člověk nenajde žádné obrázky Božstev ani obrázek Gurua. Vně chrámu je Akal Takht (dlouhé kopí), které je symbolem sikhů.
Na naší cestě ven bylo zajímavé si všimnout, že tam nebyly jen obvyklé obchodní stánky s náboženskými předměty, ale také mnoho stánků s noži a šavlemi, protože je povinností každého sikha bránit svůj národ a chránit slabé.
Pokračovali jsme autobusem a dorazili do chrámu Mansa Devi. Mansa Devi je především známa pro splnění přání (Mansa = přát si) a pro osvobození předků. Zde dopadla hlava Sati.
Celá historie chrámu a Mansa Devi je trochu dlouhá a spojena se svatým, jménem Zart Karu.
V těch časech Janmejaya prováděl oběť velkému hadovi „Sarpa satra“, která by zničila všechny žijící hady. Janmejaya cítil hlubokou nenávist k hadům za zabití svého otce Parikshita hadím uštknutím (po prokletí svatým). To vedlo k dramatickému úbytku hadí populace ve světě a hrozilo, že by zanikli.
Na doporučení Bohů k nim promluvil Brahma, že pouze když svatý, jménem Zart Karu, který je jediný zbývající potomek hadí rasy, zplodí syna, jejich rasa bude ušetřena, tím že bude Zart Karův syn schopen zastavit obětování hadů na Zemi. Hadí král Vasuki slíbil, že dá ruku své sestry Zart Karovi, takže bude moci nosit jeho syna.
Zart Karu v té době putoval po Zemi, ponořen v duchovním aktivitách. Dělal těžkou tapasyu (pokání), aby získal duchovní sílu a vhled. Jednoho dne narazil na strom, na kterém svým duchovním zrakem uviděl jakési předky, visící na větvi stromu nad příkopem, hrozíc, že do něj každou chvíli spadnou. Okamžitě s nimi pocítil soucit a řekl, že věnuje ovoce celých svých duchovních zásluh/sil, aby je zachránil. Zeptal se kdo jsou, a oni řekli, že jsou předkové hadí rasy, a že kvůli tomu, že není nikdo zde na Zemi, kdo by se o ně postaral, byli odsouzeni. Řekli, že jim nepomohou žádné duchovní síly, pouze když bude pozdvihnuta jejich Vansh-Parampara (rodinná linie), aby mohli být ušetřeni svého osudu, pádu do pekla. Řekli, že zbyl pouze jeden v celé rodinně, a ten je také k ničemu, protože se z něj stal slavný sadhu jménem Zart Karu, který byl lačný po duchovní praxi. Řekli mu, že kdyby se se Zart Karem potkal, měl by mu říci o jejich stavu a požádat o pomoc. Kdyžto slyšel, zesmutněl a přidušeným hlasem jim řekl „Vy jste moji otcové a předkové. Jsem váš tvrdošíjný syn Zart Karu“. Souhlasil, že se ožení a bude mít syna, pod podmínkou, že nebude muset převzít na sebe břemeno živit ji.
Král hadů Vasuki mu osobně dal svou sestru a souhlasil, že se o ni postará i po svatbě. Měli svatbu a Vasukiho sestra nakonec porodila Božské dítě, které pojmenovali Astik. Byl vychováván na dvoře hadího krále Vasukiho, s velkou péčí a obavami. Nakonec přesvědčil Janmejayu zrušit hadí oběť a byl nastolen mír. Takže v tomto smyslu Vasukiho sestra splnila přání hadů, a proto se stala slavnou jako Mansa Devi, plnící přání.
Daršan Mansa Devi přes Gurujiho záda…
Po návštěvě hlavního chrámu Mansa Devi a obdržení daršanu od ní, jsme kráčeli trochu dál a navštívili další chrámy, které tam stály. Guruji byl velmi ohromen jejich krásou. Kolem nich byly vysoké stromy. Jeden z nich byl strom bilva, známý pro své trojdílné listy, které jsou drahé Pánu Šivovi. Tak jsme se tam na chvíli posadili, poblíž chrámu, a odpočívali.
Jakmile jsme se vrátili do autobusu, pokračovali jsme v cestě směrem ke Chandigath. Na okraji Chandigathu je místo zvané „Chandi Mandir“, kde jsme s autobusem zastavili. Už se skoro stmívalo. Vystoupili jsme a nejprve museli přes železniční trať. Hned za ní byl chrám Chandi (Kálí).
Je to na tomto místě, kde když Chandi bojovala s démonem Mahishasurem, byla tak rozzuřená, že nemohla být nikým zastavena, Šiva Šankar si lehl před ní na cestu, aby ji zastavil.
Když ho uviděla jak tam leží, byla tak překvapena, že vyplázla překvapením jazyk a uklidnila se. V některých vyprávěních se říká, že Šiva tam ležel jako dítě, a když uviděla dítě, její mateřský cit se probudil, takže se uklidnila, vzala dítě do rukou a kojila ho z prsou.
Od té doby je zde Ma Chandi v podobě pindi. Když byli Panduovci ve vyhnanství, jeden rok museli žít úplně nepoznáni, dle dohody hry v kostky. Během této doby se v lese objevil skrytý obraz Chandi Devi a začali ji uctívat a provádět tapasyu. Ma Chandi byla potěšena a zaručila jim požehnání vítězství a představila se jim se zbraněmi.
Pujaristka (kněžka) dala každému ze skupiny hodně prasadu a pak jsme šli zpět k autobusu.
Žádné komentáře:
Okomentovat