Dar Ducha svatého: svatodušní svátky

Petr křtí

Deset dní po Ježíšově nanebevstoupení nastaly letnice, jeden z největších svátků roku, kdy Hebrejci přicházeli do Jeruzaléma ze všech zemí, do nichž se odstěhovali. Město bylo plné cizinců: byli to všechno Židé, ale zdálo se, že to jsou cizinci, protože se oblékali podle způsobu národů, s nimiž žili a jejichž jazyky mluvili.

Apoštolové se shromáždili v domě, kde žili, spolu s Marií, Ježíšovou matkou, a se skupinou učedníků. Náhle sestoupil přislíbený Duch svatý: dům se zachvěl jakoby hukotem prudkého vichru a zjevily se jakoby ohnivé jazyky a spočinuly na hlavě každého z nich.

Zázrak! Zatímco ještě ne dlouho předtím apoštolové byli naplněni strachem a skrývali se, nyní se cítili silní, odvážní a plní radosti Okamžitě vyšli ven a zástupu, který byl zvědavý, co znamenal ten vichr a hluk, začali zvěstovat o Ježíšovi a zvali všechny, aby se stali jeho následovníky.

Zázrak nad zázraky: posluchači, pocházející z různých zemí, mluvili různými jazyky, a přesto každý z nich slyšel apoštoly mluvit svou řečí! Také proto věnovali pozornost tomu, co jim říkali.

Především Petr mluvil, a to tak přesvědčivě, že když skončil, mnozí se ho zeptali: "Co tedy máme dělat?"
Petr odpověděl: "Kajte se za své hříchy, každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista a také vy tak spolu se křtem dostanete dar Ducha svatého."

Mnozí z nich ho poslechli. Toho dne se dalo pokřtít na tři tisíce lidí: stali se tak součástí Církve, rodiny Ježíšových učedníků, křesťanů.

(z knihy Velikonoční příběh, vydal(o): Ikar v roce 1997, člen Euromedia Group, k.s.)

Přijď, Duchu svatý (Sk 1,12-14)

čekání na Ducha

Od Kristova nanebevstoupení do svatodušních svátků se církev modlí novénu k Duchu svatému. Napodobuje tak apoštoly, kteří se po Ježíšově nanebevstoupení vrátili do Jeruzaléma a tam se v horní místnosti "svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry" (Sk 1,14). V modlitbách čekali na naplnění zaslíbení, které jim Ježíš dal před svým vstoupením na nebesa: "Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí" (Sk 1,14). Ve svatodušní novéně toužebně očekáváme, že Duch svatý sestoupí i na nás, na církev, jejíž existence by byla bez Ducha svatého neoprávněná, a na každého osobně, aby v nás znovu ožilo vše uschlé a zatvrdlé. Devítidenní modlitba existovala již u Římanů a od 12. století nacházejí novény oblibu v křesťanské zbožnosti. Číslo devět se v mnoha jazycích podobá slovu nový (novem - novis, neun - neu aj.) Devítka má charakter proměny: připravuje novou podobu, tak jako potřebuje dítě v těle matky devět měsíců, aby se mohlo narodit. Praobrazem každé křesťanské novény je svatodušní novéna apoštolů, Marie a dalších žen, které doprovázely Ježíše.

Při večerních nešporách se v době svatodušní novény zpívá hymnus "Veni creator spiritus", který složil kolem roku 809 benediktinský mnich Hrabanus Maurus. Jeho slova, stará téměř 1200 let, odpovídají i naší dnešní touze:

"Duchu svatý, přijdiž k nám,
silou svou nás naplň sám.
Ty jsi Tvůrce světa všeho,
přej nám dechu nebeského."

Prosíme tedy Ducha svatého, aby v nás znovu vyvolal život, protože ten ztrácí v námaze všedních dnů sílu. Mnozí lidé dnes touží po energii a pravém životu. Mají dojem, že jejich životní styl neodpovídá požadavkům skutečného života. Bůh stvořil tento svět skrze Ducha, může nás tedy nově stvořit. V dechu, který do sebe každým okamžikem vpouštíme, bychom mohli vytušit, že nás Bůh stále obnovuje dechem svého Ducha.

"Přijď již, Těšiteli pravý,
Bohem Otcem darovaný.

Ty jsi lásky pramen živý,
dodej slabým odvahy a síly."

Duch svatý je náš přímluvce a utěšitel, je to dar Otce. Je pro nás živým pramenem, ohněm, světlem, láskou a pomazáním (fons vivus, ignis, caritas et spiritalis unctio). Duch svatý je pramen života: Z něj lze čerpat, aniž by se vyčerpal, protože je to pramen božský.

(Anselm Grün: výňatek z knihy Velikonoční radosti, vydalo Karmelitánské nakladatelství)