Očistná Yagna se Swámím Vishwanandou

Na oslavy Navaratri jsem se tentokrát doslova "doplazila" ....unavená zátěží z předchozích dnů, a dlouhé náročné cesty autem a všeho kolem, co provází odjezd maminky daleko od svých dětí, byť jen na tři dny...Všechno to pro mne bylo nějak "těžké" tentokrát, měla jsem často slzy na krajíčku...a měla jsem pocit, že to snad ani už nebyly moje vlastní síly, kterým vděčím za to, že jsem vůbec přijela...Když přijdou chvíle, kdy člověku dojde, že na věci prostě sám už nějak nestačí, přichází na mysl ledascos...Snad jen ten, kdo se opravdu "pevně drží ruky Boží", o sobě v takových chvílích nezapochybuje...

Právě proto bych ráda napsala, jak důležitá pro mne tentokrát byla závěrečná očistná yagna vedená Swámím...Probíhala venku u ohniště. Všichni jsem se střídali a každý dostal misku s rýží a spolu s ní za zpěvu a recitace manter obětoval ohýnku a Božské Matce, vše, co potřeboval dát....I v tyto momenty jsem cítila..., jak je Swámí se svou nesmírnou intenzitou pronášení modliteb opravdu v živém kontaktu s Božstvím a jak..."mu Božství prostě nic neodmítne :-)" pro tu jeho nesmírnou lásku a oddanost...My bychom toto pro sebe sami nejspíš udělat neuměli....I proto je na místě obrovská vděčnost, že on za nás prosí a nám je tím velmi pomáháno....Opět se velmi staral, jestli jsme byli opravdu všichni...Já jsem se nedostatala úplně přímo k ohýnku, házela jsem a byla jsem trošku "v druhé řadě"...Swámí mě neviděl, před poslední výměnou se na mě zadíval a ptal se nedůvěřivě, jestli jsme byli opravdu všichni..?? Byla jsem..., sice "vzadu" , ale byla jsem...A zas, jako častokrát to ve mě po jeho pohledu pracovalo....Otázky v mysli...Proč si stále stoupáš "dozadu"? Proč nepřijmeš vždy svou sílu, svou roli, své místo a nebo i jen plně mou pomoc....? A i to, že o mně "ví" .....A pak pokrčil s podivem rameny a vyzval poslední skupinku, ať myslí na ty, kteří "nebyli". Toto kolo bylo pro mne velmi silné a hluboké. Cítila jsem Swámího modlitby za nás jdoucí do obrovské hloubky......A zas se ve mně spustil vnitřní "pláč" z té vděčnosti....Neboť teď jsem jasně viděla i cítila...., že když my "stojíme" , neodvažujeme se a podléháme smutku,.....pak je to on - Bůh, skrze našeho gurua - učitele, kdo nás právě v tu chvíli drží v náručí a nese....Když se cítíme nejvíc sami, opuštění, slabí a bez síly a odvahy, jsou ty jediné stopy v písku otisky jeho chodidel...( Znáte jistě ten příběh o muži, jak si povídá s Bohem a říká mu..."Pane, vždyť ty jsi říkal, že když tě budu následovat, budeš vždy se mnou spolu na mé cestě. Všiml jsem si ale, že v nejtěžších chvílích mého života byl v písku jen jeden pár stop. A pán mu odpověděl: " Drahé, předrahé dítě, věz, že tě miluji a nikdy tě neopustím....V dobách tvých největších trápení a smutků, tam, kde jsi viděl jen jeden pár stop, jsou to mé stopy. Protože jsem tě nesl v náručí.)

Jsem Swámímu moc vděčná, za jeho vedení, starost a modlitby za nás všechny....Pomoc veliká....

Iva T./Č.R.