Tvoříme "Desetiletí Lásky" (2.část).

Pouť lásky.

Pouť je duchovní cesta, která otevře člověku oči a srdce, aby viděl za hmotné, do posvátného místa srdce a duše. Sestavování knihy "Desetiletí lásky" bylo typem pouti, jdoucím skrze posvátnou krajinu života a poslání Šrí Svámího Vishwanandy. Každá pouť s Guruem zavede člověka do nového teritoria, a to jak vnitřního, tak vnějšího; toto mne zavedlo do hlubšího ocenění, kdo můj Guru je, a jak láska může skutečně změnit vše.

Jakákoli pouť může zapůsobit pouze na základě návštěvy nejvýznamějšího ze svaté země. Tato kniha není výjimkou. Chcete-li zkrátit celoživotní služby a úspěchy mistra do jediné knihy, kterou může člověk držet ve svých rukou, je to vskutku impozantní úkol. Jeho učení samo již vytvořili celou knihovnu knih. Takže vyvstala otázka, jak příběh vyprávět.

Chronologické série událostí, zatímco působí, prostě vytvoří stěny chrámu. Zatímco se poutník těší z krásy struktury, vnitřně touží cítit lásku a oddanost, která se tvoří a udržuje při životě v srdcích těch, kteří se tam klanějí. A tak jsme zvolili představit oboje, stěny, vystavěné kámen po kameni, a ruce a srdce těch, kteří obětavě pracovali, aby manifestovali vizi vyjímečného mistra a jeho vyjímečného poslání.

 

Jak každý, kdo někdy byl na pouti s Gurudžím ví, trasa je pouze návrhem, a nejvíce vzrušující části dobrodružství přicházejí nejvíce neočekávanými způsoby. Cesta naplnění 228 stránek, s téměř 26 000 slovy, za méně než měsíc, nebyla v žádném případě přímka. S příliš mnoho informacemi v některých kategoriích, nedostatkem v jiných, kdy není dost času a jen neúplná mapa pro pokrytí tak obrovského území, začalo dobrodružství. Často v průběhu měsíce jsme narazili na překážky, které od nás vyžadovaly krok zpět a  naši cestu přesměrovat. Často to byl pocit, jako bychom potřebovali dalších šest měsíců na to udělat to správně.

Přesto, díky Gurudžího milosti, byl nemožný úkol učiněn možným. Pokaždé, když toho přišlo příliš mnoho, zastavili jsme se, obrátili se dovnitř a modlili se za milost. Odpovědí na modlitbu bylo vždy více energie, nové myšlenky, ochota nechat to být a udělat to jinak. Tam nebyl žádný prostor pro ega; abychom svou práci udělali, museli jsme pracovat společně, nechat ostatní jemně vyladit naši práci a upustit od pýchy. Nakonec bylo vše odevzdáno jeho lotosovým nohám a přes jeho milosrdenství se to spojilo. Jen jeden týden od termínu se objevilo téma, které dalo dohromady všechny ztracené konce, a dalo nám vizi, jak to vnést domů do srdce: „žít bhakti každý den".

Přes toto vše jsme byli nejúžasnějším způsobem neseni. Byli jsme vždy podporováni jeho neviditelnou přítomností, tichým šeptáním, často diktováním co psát, a kam je třeba se dále zaměřit. Sezení před počítačem 16 hodin denně a 90 hodin týdně uplynulo bez fyzické bolesti, s minimálním stresem a téměř bez komplikací.

Za tím vším byla hluboká touha sloužit našemu milovanému Guruovi a vytvořit něco, o co bychom se rádi podělili s kýmkoli a každým: rodinou, oddanými, hodnostáři, tiskem. To je naše nejupřímnější víra, s kterou jsme splnili náš cíl. Byla to opravdu velmi pozoruhodná cesta dovnitř i vně. Vzácný dar Guru sévy mi ukázal, že čím více lásky jsme cítili k němu, tím více jsme byli podporováni, a tím více jsme chtěli dát. Byla to opravdu čest a privilegium sloužit tomuto projektu.

Jai Gurudev!
Aruni