Vánoční příběh ze staré PrahyV sousedství Lorety – slavného pražského mariánského poutního místa na Hradčanech – stojí kapucínský klášter s kostelem Panny Marie Andělské. Církevní objekt byl vybudován v letech 1600–1602, rozšířen po roce 1663 a znovu v letech 1739–1748. Po založení Lorety se kapucíni stali i správci poutního místa a s výjimkou druhé světové války a období totality (v letech 1950–1989) o ni pečují doposud.
Nenápadný kostel Panny Marie Andělské ukrývá raritu, přístupnou vždy o Vánocích: rozměrné jesle neapolského typu s osmačtyřiceti figurami, pocházející asi z druhé poloviny 18. století. Podle tradice na nich pracoval jeden z řádových bratrů celých deset let! Pozdně barokní postavy Svaté rodiny, Tří králů s doprovodem a pastýřů s ovcemi vytvořil kombinovanou technikou ze dřeva a papírové hmoty. V kulisách upoutá zurčící potůček i pravý mech a v ústřední části – pod šindelovou střechou naznačující chlév – jsou kromě lidských figur i půvabné ovečky. Jedna z nich je napojena na skrytý mechanismus a po vhození milodaru vždy zakývá hlavou a zabečí.
K těmto unikátním jeslím se vztahuje dojemný příběh z předminulého století, zachycený v souboru próz spisovatele L. N. Zvěřiny (1891–1980), jehož hrdinou je chudý hoch Vincent (česky Vincenc; Čeněk), přebývající s rodiči v pitoreskním domku poblíž klášterní zdi. Vánoce pro něho tehdy začaly smutně: chlapcův otec, nemajetný obuvník, vážně onemocněl a matka jen obtížně sháněla peníze na živobytí. A malý Vincent nevěděl, jak by mohl rodičům pomoci. Nakonec se na sv. Štěpána (2. svátek vánoční) raději vytratil z domu a zamířil do kostela ke kapucínům, kde občas vypomáhal na zahradě či při opravě slavných jesliček. Díky tomu znal i tajemství „živé“ ovečky – bečela a kývala hlavičkou proto, že vzadu za oltářem některý z bratrů zatáhl za skrytou šňůrku pokaždé, kdy mince dopadla do kasičky na milodary.
Chlapec si dodal odvahy a zaklepal na dveře místnosti, kde přebýval ctihodný, moudrý otec kvardián – představený kláštera. „Copak jsi nám donesl, maličký?“ vzhlédl stříbrovlasý muž od knihy, rozložené na stole. „Tatínek je nemocný, velebný pane,“ pronesl hoch nesměle. „A nemáme na léky, ani na jídlo... Mohl bych, prosím, dnes tahat za provázek u ovečky? Umím to dobře, páter Eliáš, kterému jsem v létě pomáhal s opravami jesliček, mi vše důkladně ukázal!“
Kvardiánovi se sice žádost ve spojitosti s nouzí rodiny zdála poněkud podezřelá, ale v duchu se rozhodl, že chlapce vyzkouší. Bez dalšího vyptávání ho odvedl do kostela a za oltářem předal bratrovi Eliášovi, který doposud obsluhoval skrytý provázek. Co si pak řeholníci spolu potichu říkali, Vincent neslyšel – musel bedlivě hlídat padající mince a tahat za šňůrku, aby ovečka bečela a kývala vždy ve správnou chvíli. Hodiny míjely, lidé přicházeli a vhazovali mince do kasičky a Vincent horlivě plnil svěřenou úlohu...
Náhle cosi těžkého propadlo krabičkou a zakutálelo se k chlapcovým nohám: těžký zlatý peníz! Vincent uchopil vzácnou minci a vložil ji do kapsy. Dopadla mimo kasičku, odevzdá ji tedy zvlášť... Ale náhle se mu zdálo, jako by mu cosi našeptávalo: „Zakutálela se přímo k tobě – nech si ji! Koupíš za ni tatínkovi láhev posilujícího vína, mamince něco do kuchyně... To bude radosti! A nikdo se nic nedozví!“ Na druhé straně se však ozývalo svědomí: „To nesmíš, to přece nejsou tvoje peníze!“ Ubohý chlapec byl jako v ohni, hlava se mu točila – co jen počít? Neměl však času na rozmyšlenou. Vrzly dveře a na prahu stanul páter Eliáš s jiným řeholníkem, který přišel Vincenta vystřídat.
Hoch sebral hrst peněz z kasy a šel... A když vstoupil ke kvardiánovi, již přesně věděl, co udělá. Podal šedovlasému muži nejen drobné mince, ale i zlatý peníz, jenž vytáhl z kapsy. „Pročpak jsi tu zlatku dával do kapsy?“ podivil se páter.„Ona spadla vedle, velebný pane, tak jsem ji schoval raději zvlášť...“ zajíkal se Vincent. Moudrý páter se pro sebe usmál – dobře chlapce odhadl – je poctivec! „Když tedy mince padla vedle, smíš si ji ponechat!“ pronesl nečekaně.Vincent měl pocit, že se mu všechno jen zdá... A což teprve, když mu kapucíni přidali jako výslužku láhev léčivého vína, homoli cukru a vánočku! „To máš od nás za výpomoc. A že se tak hezky staráš o naše vzácné jesle, od nynějška budeš jejich strážcem!“pravil představený kláštera laskavě a vyprovodil chlapce ke dveřím. Vincent utíkal domů, jako by letěl! A pak i u chudého obuvníka konečně nastaly šťastné Vánoce...
(http://cokdyvpraze.cz/clanky/895-kapucinske-jeslicky/)
Žádné komentáře:
Okomentovat