Příběh Šrí Subhadra Dasi z Navadvipu (z poutní cesty Paramahamsy Vishwanandy po Indii), 3. část, závěr.

(Závěr příběhu, uveřejněného na tomto blogu v předchozích dnech...)

Ti čtyři se jmenovali: Madan Mohan, Gopál, Rakhal Rádža a Ungli Gopál. Madan Mohan a Gopál byli starší, zatímco ti druzí dva byli děťátka.

Jednou koupil Gopál Krišna Dasdží Madan Mohanovi míč. Ale byl pro něj příliš tvrdý. Poranil se. Poté co si Madan Mohan postěžoval svojí matce, povolali později Gopál Krišna Dasdžího, aby mu dal měkčí balón. Toho dne byl balón celý od bláta, takže pochopili, že si s ním Madan Mohan hrál.

Krom mnoha dalších věcí, byla Subhadra Dasi zaujatá jejich jídlem. Po položení jídla před božstva se  dveře chrámu zavíraly, aby božstva mohla pojíst a odpočívat. 

Ve 4 hodiny, kdy chtěli chrám otevřít, byly tácy prázdné, ani kousek jídla nezbýval.

Někdy si se svým jídlem hráli. Dva starší Gopálové házeli jídlo přes celý chrám, takže si zašpinili oblečení a celý chrám. Subhadra Dasi musela všechen ten nepořádek uklízet a také vyměnit oblečení múrti, stejně jako dečky na oltáři. Toto se jí stalo mnohokrát.

Gopál Krišna Dasdží nám řekl, že jednou vybuchla a začala plakat v návalu práce, kterou jí děti nadělaly. Muka – bylo slovo, které Gopál Krišna Dasdží použil, když vysvětloval trápení, kterými Subhadra Dasi procházela... Museli být pokládáni na podlahu jako malé děti, protože nevěděli jak správně jíst. K jídlu se připravilo to, co si Gopálové objednali. Madan Mohan vaříval po boku se svou matkou. Určoval jí množství ingrediencí, které mělo být do jídla přidáno. On sám jen míchal. Všichni čtyři milovali panýr a tofu. Subhadra Dasi používala panýr a tofu v každém sábdží a dálu.

Ve dnech, kdy Madan Mohan vařil se Subhadrou Dasi, nabízela jídlo všem lidem. Gopál Krišna Dasdží nám říkal, že jídlo chutnalo jako amrit. Jídlo, které Gopálům nechutnalo, nikdy nejedli.

Subhadra Dasi dělala vše, aby je učinila šťastné. Nikdy si nestěžovala na utrpení, kterým procházela. 

Měla žloutenku typu B a nateklé nohy. Unavili ji k smrti. Doslova tři roky nespala, od doby zjevení prvního Gopála až do své smrti. Její séva ke Gopálům byla neporovnatelná. Procházela intenzivní vatsalaja prémou ke Gopálům. Gopálové chtěli, aby nikdy nespala. Řekli jí, že v tomto světě není pro spánek důvod. Řekli jí, že ve světě, kam ji brzy přenesou, nikdo nespí. Že tam jsou aktivní po dobu 24 hodin. Ve skutečnosti ji připravovali pro lílu bez hranic ve Vaikuntě.

Když se Subhadra Dasi dívala na televizní seriály jako na Mahábháratu nebo Rámájanu, Gopálové se dívali s ní a popisovali jí detaily líly a události daleko otevřeněji než byly ukazovány v televizi. Díky milosti Gopálů jí byly ukazovány reálné obrazy líly.

V posledních měsících života Subhadry Dasi se na jejím dvorku objevila Góvardhana šíla. Měla sen o Kršnovi, oblečeném jako chlapec, který po ní u brány plakal. Následující ráno našla před svými dveřmi kámen. Nerozpoznala, že je to šíla, a vyhodila jej pryč. Další den našla kámen v blízkosti rostliny tulsi. Nechala ho tam. V noci pak znovu měla sen o chlapci, který plakal a říkal jí, že přichází z Vrindávanu a že sádhu, který se o něho staral, jej opustil a odešel pryč. Další ráno se kámen manifestoval sám od sebe uvnitř chrámu, poblíž nádoby s kadidlem.

Předtím než zemřela, řekli jí Gopálové, aby se nebála, a že oni také brzy po jejím odchodu toto místo opustí. Ujistili ji, že jejich přítomnost bude navždy v domě patrná, dokud se zde neodehrají nějaké neetické věci. 

3. dubna 2010 Šrí Subhadra Dasi opustila tento svět společně se svými čtyřmi dětmi.

Gopál Krišna Dasdží nám říkal, jak moc truchlil, když jeho sestra v Bohu  tento svět opustila. Po dobu šesti měsíců byl nemocen, protože nebyl schopen cokoliv sníst.

Člověk si dovede představit, jak opuštěný může být dům a jak se může cítit, když odejdou čtyři děti i se svou matkou.

Později zaslechl Gopál Krišna Dasdží zvuk jako by malé ručičky plácaly o podlahu a uviděl hračku slona se zapnutými bateriemi. Ale líla postupně ustávala.

Byl to jeden z nejdojímavějších objevů našeho výletu do Navadvipu. Pozoruhodné na tom je to, že tato světice není svatá z doby před sty nebo dvěma sty lety. Žila celou lílu do roku 2010. V tu chvíli jsme zapomněli, že jsme v kalijuze. To stejné se odehrává, když nasloucháme příběhům z dětství našeho Gurudéva.

Gurudéva nám neustále připomíná, že nikdy není pozdě. Když ho máme v našem každodenním životě, všichni se můžeme stát takovými jako byla Subhadra Dasi. To nám připomíná jeden z významů, který skrývá Vitala Pánduranga, majíc ruce v pase. Ukazuje na svůj pas, aby nám řekl, že jsme ponořeni do oceánu máji jenom do pasu - celé naše tělo se ještě neponořilo!

Děkuji Gurudévo za tento jedinečný zážitek.

Ašven a přátelé