Druhá část poutní cesty - 3. díl

Najmuli jsme si znovu rikšy a jeli k jinému templu, k domu, ve kterém žila Chaitanyova žena Vishnupriya. Dozvěděli jsme se, že když se Chaitanya rozhodl být sannyasi, tak se ho jeho žena ptala, co má teď dělat, protože pro ni byl vším. A on jí dal své paduky (sandály), aby je mohla uctívat, že tak bude pořád s ní. Učinila, jak jí kázal. Její oddanost byla tak silná, že nakonec splynula s jeho sandály. Všechno, co po ní zůstalo, byl její kroužek do nosu, který teď zdobí její murti. Když nám to všechno kněz dovyprávěl, požehnal nám Chaitanyovými padukami, které jsou ještě stále zachovány v chrámu. Byla tam neobyčejně sladká energie s atmosférou oddanosti. Potom jsme šli zase na loď, která nás dovezla zpět do Mayapuru. V autobusu jsme dostali báječné jídlo. Všichni dostali rýži smíchanou se zeleninou, brambory, chapati, nakládanou zeleninu, salát a malý dezert.

Silnice, po které jsme museli jet mi připomínala přistání na Měsíci a jak austronauti jeli svým měsíčním vehiklem přes krátery. Neměli jsme sice pojízdný prostředek jako na Měsíci, ale museli jsme projet nesčíslnými krátery! Dokonce Yamunashree, která už přece byla už tak často na cestách v Indii a Nepálu, musela přiznat, že ještě nikdy tak špatnou silnici nezažila.

Konečně jsem dojeli na určené místo, do Tarapithu asi v 10.15 hod. v noci. Bohužel byl chrám jen do půl jedenácté otevřený, takže jsme přešli k večeři a nastěhování a posunuli návštěvu chrámu na příští den. Někteří z nás se dozvěděli, že první abishekam k Ma (Božské Matce) se koná časně ráno ve 4:30 hod., tak jsem si na tento čas nastavil budíka. Z nevyzpytatelných důvodů, změnil můj mobil samostatně časovou zónu (konečně pochopil, že jsem v Indii!), takže jsem modlitby propásl. Několik z nás mělo víc štěstí než já a přišli včas na místo. Navázali kontakt s knězem, který potom organizoval darshan s Ma pro celou skupinu. Posnídali jsme v hotelu a šli jsme pak ke chrámu. Když jsme nakoupili prasad, uvedli nás dovnitř. Swami a já jsme zakoupili dvě sochy Tary Ma, aby byly požehnány na murti Tary v chrámu.

Uvnitř templu jsme uviděli nádhernou stříbrnou sochu Tary Ma. Obdrželi jsme Její darshan, Její požehnání a také požehnání jejích sandálů. Směli jsme dokonce postavit naše sochy na její paduka a nechat je tak požehnat..

Po darshanu jsme setrvali ještě asi čtvrt hodiny v meditaci v chrámovém komplexu. Ve vnitřních prostorách chrámu byly různé schránky s reliquiemi, mimo jiné Maha Vishnua, Garudy, a Bhama Kepa (Bhamdevy), místního světce. Všechny modlitby, které se nabízejí Ma Taře se nabízejí v podstatě Maha Vishnuovi.

Potom jsme navštívili místní Smashan (hřbitov), kde Aghore Baba provádějí své cvičení. Tara jednou slíbila Bhama Kepovi, že kdokoliv bude provádět svou sadhanu na tomto místě, dosáhne siddhi.

Na závěr jsme se trochu věnovali nákupu a někteří z nás jeli motorizovanou rikšou k jedné vesnici, která byla vzdálená asi 2 km, kde se Bhama Kepa narodil. Byli jsme srdečně přivítáni pravnukem Bhama Kepova bratra. Ukázal nám, kde se Bhama Kepa narodil a během svým prvních 20 let žil. Jako dítě těžce onemocněl, a jeho rodiče ho přinesli ve svém zoufalství do Tarapithu. Tara se zjevila jeho matce a řekla jí, že se její syn zase uzdraví, ale že Jí jednoho dne bude patřit. Matka byla srozuměna a syn se uzdravil. Jednou byl ve stavu bhava a představoval si, že pomáhá Hanumanovi zapálit Lanku stejně jako rýžová pole patřící k vesnici. Jindy zas vzal s sebou všechna božstva z vesnice dolů k řece a prohlásil, že mu řekla, že mají žízeň. Když bylo Bhama Kepovi asi 20 let, musela jeho matka svůj slib splnit a nechat svého syna odejít, avšak s jeho ujištěním že vždycky přijde, kdykoliv ho zavolá.

Stal se následovníkem jednoho tantrického Gurua, který přišel do vesnice a dělal svou sadhanu na vesnickém hřbitově. Všichni vesničané z něho měli strach, kromě Bhama Kepy, protože cítil, že by mu tento muž mohl pomoci získat jeho milovanou Taru. Guru poznal Bhama Kepu a přijal ho jako svého následovníka, protože věděl, že Tara ho k němu poslala, aby ho vyučoval.

Bhama kepa zvládal všechno, čemu ho jeho guru učil a stal se sám siddhou.

Většinu svého života strávil v Tarapithu. Jednou navštívil Dakshineshwar a potkal Ramakrishnu. Řekl, že tamější Kali velmi miluje a prosil Ramakrishnu, aby mu tu Kali murti dal, aby ji mohl přinést do Tarapithu, protože Kali vypadá jako sestra Tary. Nato se Ramakrishna dotkl jeho očí a v tom okamžiku Bhamadev pochopil, že obě byla jedna a tatáž, jeho Tara a Ramakrishnova Kali.

Jindy přišla jedna osoba s vážným onemocněním žaludku aby ji vyléčil. Bhamdev jí dal několikrát ránu do žaludku a volal “jdi pryč“!

Skutečně volal, aby ta nemoc odešla a ta osoba se úplně uzdravila.

Bhama Kepa se dožil věku 8O let.

(Pravnuk Bhama Kepova bratra se svou ženou, kteří se starají o chrám)

JAY MATARA!!!!!!

Když jsme sbalili zavazadla, opustili jsme Tarapith a po cca 20 minutách jízdy jsme zastavili, abychom navštívili Nityanandovo rodné místo. Tento chrám byl bohužel zavřený, ale mohli jsme vidět jeho rodný dům.

Na zpáteční cestě k autobusu na nás zaútočilo několik vzteklých krav a Jyaanaprakash by byl málem přišel o naši drahou kameru kvůli jedné nešťastné krávě. Nakonec jsme mohli ve 3 hodiny odpoledne vyrazit na 400 km dlouhou cestu do Gayi, což znamená: 12 hodin autobusové jízdy, z toho 3 hodiny po přírodních cestách s gigantickými dírami....časně ráno jsme dojeli do Bhod Gaya, dostali snídani a mohli dohnat trochu spánku.

JAY GURU DEV!!!!! JAY TARAAAA!!!!