Oblak růžové vůně

Před otevřením pravoslavné kaple ve Steffenshofu jsem v ní jednou malovala, když Swámí vstoupil. Byla jsem v časové tísni, protože jsem musela jet domů. Proto jsem se zeptala Swámího, jestli mohu pokračovat ve své práci, třebaže za několik minut měly začít večerní modlitby v chrámu. „To je na tobě, jestli půjdeš do chrámu, to by ti bylo milejší, viď?“ „Ne“, odpověděla jsem, „Swámí, raději bych dál malovala, protože to je také meditace a je to pro Tebe...“ „O.K.“, pokrčil rameny a opustil ladně místnost.

Brzy nato jsem jej slyšela scházet se schodů vedle kaple a otevírat dveře na dvůr. Bylo zřejmé, že jde nyní, oděn ve svém rouchu, přes dvůr do chrámu. Začala jsem se vší silou soustředit na svou práci, abych zabránila jakékoliv lítosti z mé vlastní volby...náhle, když už Swámí byl dávno v chrámu, naplnila celou kapli omamná vůně růží. V úleku jsem vstala ze židle a udělala několik kroků prázdnou místností. Nebyl to klam, vůně, která se linula celým prostorem, mi téměř brala dech. Z úžasu a pohnutí jsem se rozplakala.

Od té doby se vskrytu raduji ze všech malých i velkých zázraků, o kterých vyprávějí moji bližní a přátelé, když nemohou jejich původ pochopit. Většinou nevědí, že Swámí tu je s námi. A že jeho láska někdy voní po růžích.

Uma / Wiesbaden