Byl jednou jeden Swami, který zavedl tradici obdarovávat některé své žáky a oddané diamantovými náušnicemi. Jen velmi málo lidí znalo skutečný význam této symboliky, Swami totiž o jejich manifestaci nikdy otevřeně nehovořil.
Jednoho dne se vydal jeden mladý chlapec, který žil ve Swamiho ášrámu v Evropě a dvacátém prvním století, do blízkých lesů. Spatřil, jak před ním letí jestřáb. Něco mu říkalo, aby ptáka následoval. Pták přistál na větvičce stromu a počkal, až k němu chlapec dojde. Takto si spolu hráli asi půl hodiny, zatímco se chlapec divil, co to asi může být za ptáka, že se takto chová. Také si říkal, jak je možné, že je k ptáku přitahován něčím, co se zdálo být věčnou Láskou, jejíž pramen se skrýval hluboko uvnitř něj. Chlapec následoval jestřába až tam, kam ho chtěl dovést. Zpozoroval, že pták klove do jistého místa pod stromem, až hlína létá kolem. Protože mu pták dovolil se přiblížit, chlapec si všimnul, že má modrozelené oči, z nichž září zlaté jiskřičky světla a že konce jeho křídel jsou též zlaté. Tak si chlapec uvědomil, že se jedná o duchovního ptáka, kterým byl třeba známý Paramhansa, o němž se říká, že nebyl přímo ptákem, nýbrž stavem čirého vědomí. Chlapec stál, tiše pozorujíc, jak pták hloubí díru do země. Po chvíli vyhrabal stříbrnou krabičku. Krásný jestřáb ji vzal do zobáku a snesl ji k chlapcovým nohám a přitom se mu díval do očí. Chlapec viděl, jak záblesky zlatého světla z ptákových očí přecházejí do jeho vlastních sedmi čaker a světla duchovní moudrosti kundalini. Ze záblesků se stala slova, která řekla chlapci, aby otevřel stříbrnou krabičku, jež mu byla darem.
Chlapec Pankananda našel uvnitř červeného sametu krabičky dvě diamantové náušnice, takové, které jeho Satguru Swami dával některým svým žákům. Pták ho navedl, aby si je dal do uší. Jakmile si nandal druhou náušnici, před jeho zrakem zmizel jak pták, tak stříbrná krabička. Chlapec si říkal, jak bude odpovídat na dotazy lidí, kteří si všimnou, že má náušnice a budou si myslet, že mu je dal Swami. Rozhodl se, že popravdě poví, jak se k němu náušnice dostaly, ať si o tom lidé myslí, co chtějí. Dobře věděl, že na duchovní cestě se stává mnoho zázraků těm, kteří jsou svému Satguruovi zcela odevzdaní.
Chlapec se pomalým krokem vracel k ášramu, aby se umyl a převlékl na večerní modlitby. Swami se na večerních modlitbách ukazoval jen velmi zřídka, mnoho totiž cestoval. Sám naučil několik lidí vést modlitby tak, aby se jich mohli jeho žáci a oddaní, kteří v ášramu bydleli, účastnit. Když tedy šel Pankananda k chrámu, k jeho milému překvapení viděl stát Satgurua přede dveřmi. Pankanandovo srdce přetékalo štěstím, znamenalo to totiž, že se Swami zúčastní modliteb i následného zpěvu bhadžanů. Když byl chlapec blízko Satgurua, viděl v jeho očích úplně stejné záblesky, kterými zářily oči krásného jestřába. Záblesky úplně stejně přecházely do jeho čaker a božská energie Šakti mu mířila vzhůru po páteři. Zářivý Guruův úsměv a jeho modrozelené roucho barvy jestřábích očí značil, že On Pankanandovi předal stříbrnou krabičku, jež se ztratila společně s jestřábem.
Satguru pravil: „Neustále náušnice nos. Zde je jejich krabička, naplnil jsem ji vibhuti. Měj stříbrnou krabičku neustále stát na svém oltáři.“ Pankananda poklekl k Swamiho nohám s pokorným vděkem a bezpodmínečnou, zcela odevzdanou Boží Láskou.
Uveřejněno v překladu Kateřiny Pařízkové, Č.R.
Zdroj: virtual-babaji-vishwananda.blogspot.com
Žádné komentáře:
Okomentovat