Po snídani jsme se vydali do
nejdůležitějšího chrámu ve Varanásí: Káší Višvanáth.
Jedná se o chrám zasvěcený bohu Šivovi a je v něm jeden ze
dvanácti Džótir Lingamů Indie. Dovnitř se chodilo ve skupinách
po deseti lidech. Museli jsme zapsat své pasy, jsou tam velmi
přísní, aby dovnitř nevpustili muslimy kvůli napětí mezi
muslimskou a hinduistickou komunitou. V minulosti byl chrám zničen
a místo něj postavena mešita. Nyní stojí chrám hned vedle
mešity. Střecha je ze zlata, leží na ní 900kg ryzího zlata,
které v minulosti věnoval Maharádža. Okolo chrámu je docela dost
policistů a vojáků. Evropané normálně nebývají vpuštěni,
jen pokud následují hinduistickou tradici. Nás tam pustili.
Přijali jsme od lingamu krátký
daršan, protože se na nás tlačilo mnoho lidí. Ale určitě bylo
krásné vidět a pocítit toto místo. Fotografování bylo přísně
zakázáno. Poté jsme ještě brouzdali městem a navštívili
několik dalších chrámů. Jeden z nich byl ášram Šrí Satuwa
Báby, kde nás velmi vřele přivítali a od Brahmačárinů jsme
dostali šálek čaje. Odpoledne bylo volné (poprvé na této cestě)
a většina z nás ho využila k nakupování. Někteří z nás se
vydali na večerní áratí.
Další den jsme začínali v deset
hodin. Nejprve jsme navštívili malý ášram nedaleko. Už si
nevzpomínám jméno světce, který ho založil, ale jedná se o
známého vašnavistického světce. Jeden z Brahmačárinů nás
provedl, zazpívali jsme několik bhadžanů a Svámí jako dar
dostal osobní šálu tohoto sětce. Byl údajně ten, který jako
první propagoval mahámantru “Hare Krišna Hare Krišna,
Krišna Krišna Hare Hare, Hare Rám Hare Rám, Rám Rám Hare
Hare” v naší době, dokonce ještě před Šríla
Prabhupadem.
Další
na programu byl “Kashi Dham, Shakha ášram” jednoho z dalších
místních světců a pak jsme se vydali do jednoho malého chrámu,
v němž přebýval Rámakršna při návštěvách Varanásí. Žil
v tom pokoji tři měsíce a každý den prováděl púdžu na
Saligram. Vnučka muže, který Rámakršnu v minulosti hostil, nás
vřele přivítala a ukázala nám padúky, které tam Rámakršna
nosil.
Poté, co jsme toto místo opustili,
jsme se vydali ke Krim Kund, což je místo, kde Aghorachara Bába
Kina Ráma praktikoval svou Aghora Sádhanu a ustanovil Kinarami
Aghor tradici. Bába Kina Ráma obdržel instrukce přímo od
velkého Dattatreji (manifestace Brahmy, Višnua a Šivy dohromady).
Bába Kinaram (1563-1714) obnovil Aghora tradici, která existovala
již předtím. Jeden z významů Aghora je: ghora je těžkost, a
znamená “ne”. Říká se, že je to cesta, která není obtížná,
ale jednoduchá, zjednodušená uctíváním. Aghorové nevěří v
žádné formality.
V Krim Kund mluvil Gurudží a několik
z nás asi hodinu s jedním Aghorou, který nám vysvětlil spoustu
věcí ohledně svých tradic. Pravý Aghora se prý ani nemusí
potírat popelem, ani nemusí předstírat, že je blázen, ani nijak
jinak ukazovat či dokazovat svou duchovnost. Stačí navenek zůstat
prostý a “normální”, zatímco uvnitř hoří láskou k Bohu.
Říkal, že oni jako chrám nepřijímají dotace od státu ani
příspěvky od dárců a zůstávají nezávislí. Řekl jsem mu, že
můj dar 50 rupií v chrámu přijali, on se jen zasmál a řekl, že
on by mi mohl dát darem 1000 rupií, a já na to, že mu 1500 rupií
vrátím.. Říkal, že má “sílu” vyprodukovat vše, co
potřebuje, aniž by se o něj musel někdo starat, stará se o něj
příroda. Jediný, v koho věří, je Guru. I bohové jsou na druhém
místě, protože i oni mohou být dosaženi pouze milostí Gurua. To
nám opět připomnělo důležitost Satgurua. Také mi to připomělo
Vijaya Krišnu Gósvámího, bengálského vaišnvistického světce
který prohlásil o Rámakršnovi, že pro svou dostupnost lidem si
pak neuvědomují jeho velikost a důležitost. Kdyby byl býval žil
v Himálaji, lidé by ho docenili víc. Znovu jsem pomyslel na našeho
Gurua, který pouze čeká na to, až upřímně zatoužíme po Bohu,
nic jiného po nás nechce a může nás zahrnout milostí.
Zakladatel Bába Kinaram pravil, když byl naživu, že jeho 11.
následovník bude jeho reinkarnací. Zjistili jsme, že nynější
vůdce Aghoračárja Sidharta Gautama Ram Jee, je de fakto 11.
pokračovatelem aghorů po Bába Kinaramovi, a tedy je považován za
reinkarnaci velkého světce. Bylo nám umožněno sjednat si s ním
schůzku na zítra na úterý.
Po této vtipné a osvěžující
konverzaci jsme pěšky šli asi pět minut, až jsme došli k ášramu
Ánanda Moja Má. Mandir byl zavřený, takže jsme jen nějakou dobu
setrvali v meditaci.
Později jsme lodí jeli k jinému
ghátu, kde jsme navštívili Trailanga Svámí Math. Trailanga
Svámí (nebo Telanga Svámí) je pravděpodobně nejznámějším
světcem ve Varanásí. Bylo mu asi 280 let, někteří říkají, že
se dožil dokonce tří set. Chodil vždy nahý, nevinný jako dítě,
o vnější dění se vůbec nestaral. Rámakršna ho nazýval
“chodící Šiva po Varanásí”. Sedět v jeho příbytku bylo
velmi, velmi krásné. Je tam veliký Šivův lingam, o němž se
říká, že ho Telanga Svámí sám nesl od řeky až k chrámu,
úkol, který je možný jen pro někoho, kdo umí překonat
gravitaci. Pouhým dotykem může člověk cítit jeho sílu a
svatost. Telanga Svámí též nainstaloval sochu napůl Krišny a
napůl Šivy zvanou HariHara. V Indii jsou pouze dvě tyto sochy.
Krom této sochy umístil do chrámu ještě obraz Kálí. Před tím,
než odešel do mahá samádhi, požádal své žáky, aby mu
postavili velkou (byl velký) dřevěnou rakev, kam byl položen po
své smrti. Po několika dnech, kdy byla rakev znovu otevřena, v ní
místo mrtvého těla našli spoustu květin. Existují lidé, kteří
tvrdí, že i v dnešních dnech ho viděli kráčet po březích
Gangy....
Poté, co jsme opustili Trailanga
Svámího chrám, nasedli jsme na loď a vrátili se přesně,
abychom stihli áratí. Svámí měl čestné místo hned vedle
prozpěvovače.
Nejsem si jist, jestli ještě budou
nějaké zprávy, protože 14.11. poletíme do Kalkaty a odtud zpět
do Evropy.
Žádné komentáře:
Okomentovat