Obrázky z Pilgrimage - Indie.

Někde mezi Kalkatou a Varanásí...

  

  

Závěrečná část poutní cesty

Čtvrtá část cesty po východní Indii, listopad 2012

Dnes jsme vstávali v osm a v devět, po snídani, jsme se vydali do nedalekého malého chrámu Déví. Vše tam bylo připraveno pro Chandi Path, jadžnu k Durgá Déví. Nás všech čtyřicet sedělo blízko ohniště. Svámí mne požádal, abych pronesl modlitby za skupinu, protože nepřijde.

Kněz zahájil púdžu a dal mi detailní instrukce. Dostal “učně”, který mu asistoval. Po zapálení ohně následovala očista a invokace, a vtom přišel Svámí. Odříkávali jsme „Om Aim Hrim Klim Chamundaye Vicche“ 108 krát a poté následovaly další mantry a modlitby k Déví. Celé modlitby trvaly asi dvě hodiny. Svámí opět zmínil, jak výjimečný je tento chrám a přítomnost Déví.

Po skončení modliteb jsme se znovu vydali ke Kreem Kund, abychom se setkali s Aghoreswar Sidharta Gautam Ram Jee. Když jsme tam dorazili, setkali jsme se znovu s naším “přítelem”, kterého jsme probudili z klidného spánku. Pověděl nám, že Gautam Ram Jee se rozhodl přijet až 16. listopadu, tedy není možné se s ním setkat. Nicméně dodal, že pokud Svámí přijede na další pouť v únoru, může se s ním setkat pak.
 Tak jsme tam chvilku pobyli a povídali si s tímto aghori, který budil dojem, že si z tohoto rohu chrámu (bez střechy) na nějaký čas udělal svůj domov, protože tam měl všechny své věci i “postel”. Ve svém humorném pojetí nám více povídal o stylu života aghorů. Řekl, že vše, čeho dosáhl, všechny své siddhis (např. Schopnost dotknout se Slunce, vidět očima ptáků a jiných tvorů, být na deseti místech zároveň, atd.) získal plným soustředěním na svého Gurua Aghoreshwar Baba Bhagwan Ram (zemřel 1992). Jeho Guru mu “dal” vše. Ahgorové prý nemají speciální sádhanu, jejich sádhana je jejich Guru a oni dělají vše, co jim dá za úkol. 
 

V jednu chvíli do chrámu dorazil “typický” aghora – oblečen v černém, s černým turbanem, velkými řetězy okolo krku, plnovousem, kráčející docela rychle od jednoho místa uctívání k dalšímu a za ním šli dva další muži. Když to náš “přítel” viděl, smál se a prohlásil, že člověk neumí rozlišit, jestli jsou tito “bábové” opravdoví nebo ne. Pro pravého ahgoru není toto vnější divadlo důležité, aghora může být vlastně oblečen jako úplně normální lidé, normálněji, než takzvaní duchovní lidé. Všechno božství a síla je uvnitř. Říkal, že láska ke Guruovi a Išta Dév je vše, na čem záleží. Také zmínil “nágá báby”, ti, co chodí nazí, prý už skoro není žádný takový opravdový. Podle něj je většina z nich žebráků. Tito lidé dnes přicházejí do chrámu (Kreem Kund) kvůli Dípavali, festivalu světel, a v noci budou provádět sádhanu na kremačním místě. Ptali jsme se ho, jestli svou sádhanu bude v noci také cvičit na kremačním místě. Řekl, že ne, že ho to nezajímá, že tam chodí vždy, když to tak cítí…A pro něj osobně je prý nejlepším kremačním místem Kreem Kund, lepší, než všechny ostatní, tady se nepohřbívají normální lidé, ale světci aghorů a jejich energie velmi pomáhá člověku, který zde provádí sádhanu. Kreem Kund byl prý prvním kremačním místem nebo pohřebištěm ve Varanásí. A byl to Baba Keen Ram, který tam z kremačního místa přinesl oheň a zapálil dhúní (posvátný oheň). Tento oheň tam už plane bez přestávky již několik století. Jediný prasád, který se dává oddaným, je popel z tohoto svatého ohniště Bába Keena Rámy.

Bylo velmi hezké znovu mluvit s tímto pokorným a prostým mužem. Rozloučili jsme se a vrátili se do hotelu. Po cestě jsme se zastavili v malém chrámu Kálí, kde pro festival Dívali byla postavena veliká nadživotní socha Kálí.

V hotelu jsme poobědvali a zbytek dne jsme měli volno. Protože se slavilo Dípavali, všude bylo v noci plno ohňostrojů, jimiž bylo zaplaveno celé město. Děti si nimi hrály již odpoledne. Některé na zem vysypaly černý prach, který zapálily a nám se nezdálo moc bezpečné těmito ulicemi procházet.

V noci šel Svámí na střechu a velmi dobře se bavil tím, že s hotelovými zaměstnanci zapaloval rachejtle. Celá noc byla samozřejmě plná velikého hluku.

Další den jsme se museli s Varanásí rozloučit. Odjeli jsme v poledne a lodí, autobusem a letadlem cestovali do Kalkaty. Tam jsme se v hotelu ubytovali v devět večer. 

Brzy ráno následujícího dne se někteří z nás znovu vydali do Dakšinéšvaru ke Kálí a poté ke Kálíghátu, abychom opět mohli vidět Kálí...Tam se mi též podařilo koupit sochu Táry, kterou po mně Svámí chtěl, abych koupil do chrámu do Springen. Vrátili jsme se do hotelu, jeli na letiště a odletěli domů…

V Indii jsme zažili opravdu skvělé časy, byli jsme požehnáni milostí přítomnosti mnoha světců, bohů a bohyň, ale co bylo nejlepší, 14 dní jsme strávili v přítomnosti našeho nejdražšího Gurua, Šrí Svámího Vishwanandy!

Jay Guru Dev!

(Překlad třetí a čtvrté části textu: Kateřina Pařízková)
Pozn. "redakce": Děkujeme Paarthovi z celého srdce za jeho jedinečnou reportáž. 
Dále bychom rádi poprosili naše čtenáře o shovívavost kvůli různorodosti písma během těchto zpráv. Děkujeme.

Třetí část poutní cesty, 2.díl

Po snídani jsme se vydali do nejdůležitějšího chrámu ve Varanásí: Káší Višvanáth. Jedná se o chrám zasvěcený bohu Šivovi a je v něm jeden ze dvanácti Džótir Lingamů Indie. Dovnitř se chodilo ve skupinách po deseti lidech. Museli jsme zapsat své pasy, jsou tam velmi přísní, aby dovnitř nevpustili muslimy kvůli napětí mezi muslimskou a hinduistickou komunitou. V minulosti byl chrám zničen a místo něj postavena mešita. Nyní stojí chrám hned vedle mešity. Střecha je ze zlata, leží na ní 900kg ryzího zlata, které v minulosti věnoval Maharádža. Okolo chrámu je docela dost policistů a vojáků. Evropané normálně nebývají vpuštěni, jen pokud následují hinduistickou tradici. Nás tam pustili.

Přijali jsme od lingamu krátký daršan, protože se na nás tlačilo mnoho lidí. Ale určitě bylo krásné vidět a pocítit toto místo. Fotografování bylo přísně zakázáno. Poté jsme ještě brouzdali městem a navštívili několik dalších chrámů. Jeden z nich byl ášram Šrí Satuwa Báby, kde nás velmi vřele přivítali a od Brahmačárinů jsme dostali šálek čaje. Odpoledne bylo volné (poprvé na této cestě) a většina z nás ho využila k nakupování. Někteří z nás se vydali na večerní áratí.

Další den jsme začínali v deset hodin. Nejprve jsme navštívili malý ášram nedaleko. Už si nevzpomínám jméno světce, který ho založil, ale jedná se o známého vašnavistického světce. Jeden z Brahmačárinů nás provedl, zazpívali jsme několik bhadžanů a Svámí jako dar dostal osobní šálu tohoto sětce. Byl údajně ten, který jako první propagoval mahámantru “Hare Krišna Hare Krišna, Krišna Krišna Hare Hare, Hare Rám Hare Rám, Rám Rám Hare Hare” v naší době, dokonce ještě před Šríla Prabhupadem.

Další na programu byl “Kashi Dham, Shakha ášram” jednoho z dalších místních světců a pak jsme se vydali do jednoho malého chrámu, v němž přebýval Rámakršna při návštěvách Varanásí. Žil v tom pokoji tři měsíce a každý den prováděl púdžu na Saligram. Vnučka muže, který Rámakršnu v minulosti hostil, nás vřele přivítala a ukázala nám padúky, které tam Rámakršna nosil.

Poté, co jsme toto místo opustili, jsme se vydali ke Krim Kund, což je místo, kde Aghorachara Bába Kina Ráma praktikoval svou Aghora Sádhanu a ustanovil Kinarami Aghor tradici. Bába Kina Ráma obdržel instrukce přímo od velkého Dattatreji (manifestace Brahmy, Višnua a Šivy dohromady). Bába Kinaram (1563-1714) obnovil Aghora tradici, která existovala již předtím. Jeden z významů Aghora je: ghora je těžkost, a znamená “ne”. Říká se, že je to cesta, která není obtížná, ale jednoduchá, zjednodušená uctíváním. Aghorové nevěří v žádné formality.

V Krim Kund mluvil Gurudží a několik z nás asi hodinu s jedním Aghorou, který nám vysvětlil spoustu věcí ohledně svých tradic. Pravý Aghora se prý ani nemusí potírat popelem, ani nemusí předstírat, že je blázen, ani nijak jinak ukazovat či dokazovat svou duchovnost. Stačí navenek zůstat prostý a “normální”, zatímco uvnitř hoří láskou k Bohu. Říkal, že oni jako chrám nepřijímají dotace od státu ani příspěvky od dárců a zůstávají nezávislí. Řekl jsem mu, že můj dar 50 rupií v chrámu přijali, on se jen zasmál a řekl, že on by mi mohl dát darem 1000 rupií, a já na to, že mu 1500 rupií vrátím.. Říkal, že má “sílu” vyprodukovat vše, co potřebuje, aniž by se o něj musel někdo starat, stará se o něj příroda. Jediný, v koho věří, je Guru. I bohové jsou na druhém místě, protože i oni mohou být dosaženi pouze milostí Gurua. To nám opět připomnělo důležitost Satgurua. Také mi to připomělo Vijaya Krišnu Gósvámího, bengálského vaišnvistického světce který prohlásil o Rámakršnovi, že pro svou dostupnost lidem si pak neuvědomují jeho velikost a důležitost. Kdyby byl býval žil v Himálaji, lidé by ho docenili víc. Znovu jsem pomyslel na našeho Gurua, který pouze čeká na to, až upřímně zatoužíme po Bohu, nic jiného po nás nechce a může nás zahrnout milostí. Zakladatel Bába Kinaram pravil, když byl naživu, že jeho 11. následovník bude jeho reinkarnací. Zjistili jsme, že nynější vůdce Aghoračárja Sidharta Gautama Ram Jee, je de fakto 11. pokračovatelem aghorů po Bába Kinaramovi, a tedy je považován za reinkarnaci velkého světce. Bylo nám umožněno sjednat si s ním schůzku na zítra na úterý.

Po této vtipné a osvěžující konverzaci jsme pěšky šli asi pět minut, až jsme došli k ášramu Ánanda Moja Má. Mandir byl zavřený, takže jsme jen nějakou dobu setrvali v meditaci.

Později jsme lodí jeli k jinému ghátu, kde jsme navštívili Trailanga Svámí Math. Trailanga Svámí (nebo Telanga Svámí) je pravděpodobně nejznámějším světcem ve Varanásí. Bylo mu asi 280 let, někteří říkají, že se dožil dokonce tří set. Chodil vždy nahý, nevinný jako dítě, o vnější dění se vůbec nestaral. Rámakršna ho nazýval “chodící Šiva po Varanásí”. Sedět v jeho příbytku bylo velmi, velmi krásné. Je tam veliký Šivův lingam, o němž se říká, že ho Telanga Svámí sám nesl od řeky až k chrámu, úkol, který je možný jen pro někoho, kdo umí překonat gravitaci. Pouhým dotykem může člověk cítit jeho sílu a svatost. Telanga Svámí též nainstaloval sochu napůl Krišny a napůl Šivy zvanou HariHara. V Indii jsou pouze dvě tyto sochy. Krom této sochy umístil do chrámu ještě obraz Kálí. Před tím, než odešel do mahá samádhi, požádal své žáky, aby mu postavili velkou (byl velký) dřevěnou rakev, kam byl položen po své smrti. Po několika dnech, kdy byla rakev znovu otevřena, v ní místo mrtvého těla našli spoustu květin. Existují lidé, kteří tvrdí, že i v dnešních dnech ho viděli kráčet po březích Gangy....

Poté, co jsme opustili Trailanga Svámího chrám, nasedli jsme na loď a vrátili se přesně, abychom stihli áratí. Svámí měl čestné místo hned vedle prozpěvovače.

Nejsem si jist, jestli ještě budou nějaké zprávy, protože 14.11. poletíme do Kalkaty a odtud zpět do Evropy.

Třetí část poutní cesty , 1.díl

Východní Indie se Svámím, listopad 2012, část třetí

Poté, co jsme v sedm ráno přijeli do Bhod Gaya, vypravili jsme se přímo do hotelu. Po vydatné snídani pak většina z nás padla polomrtvá do postele a měli jsme štěstí, protože postele byly pohodlné. Hotel byl úplně nový, tak nový, že v něm ještě nebylo připojení k internetu (pouze v manažerské kanceláři, odkud posílám svou poslední zprávu) a třetí patro bylo stále rozestavěné.

Okolo druhé hodiny odpoledne jsme se znovu sešli a vydali se do města, kde jsme navštívili nejdůležitější buddhistické poutní místo: místo Buddhova osvícení. Je tam velký chrám, za nímž se nachází veliký strom bódhi, pod nímž Buddha seděl, když došel osvícení. Chrámový komplex měl velmi, velmi meditativní atmosféru. Neviděli jsme žádné kněží, kteří by prováděli púdžu, a velmi se lišil od ostatních hinduistických chrámů, které naopak někdy připomínají tržiště a kněží tam hamižně očekávají peníze. S Gurudžím jsme seděli asi půl hodiny pod stromem bódhi spolu s dalšími poutníky, zejména z Asie.

Po meditaci jsme se vydali na nákupy a poté jeli na naší další zastávku, Višnu Padam, místo, kde se nalézá otisk nohy Višnua. Autobusem nešlo projet úzké uličky, takže jsme došli poslední kousek k chrámu pěšky. Chrám má základnu ve tvaru kruhu a na zemi se nachází kámen, na němž je stopa Višnua. Púdža se provádí tak, že oddaní dají příspěvek, listy Tulsí a další květy na kámen okolo stopy. Kněz poté dá bílou látku na stopu (která je namalovaná načerveno), na níž je dobře vidět. Bílou látku pak vrátí oddanému a ten si ji pak může odvést domů.

Následující ráno jsme se v deset hodin vydali po cestě do Varanásí. Jízda zabrala pět hodin a k obědu jsme měli opět balíčky s jídlem, které servírovali v autobuse. Konečně jsme tam dojeli. Než se tam člověk dostane, míjí po cestě spoustu chudých lidí, kteří bydlí v chatrčích, někteří nemají žádnou střechu nad havou a spí přímo na zemi na ulicích. Autobus jsme opustili poblíž Gangy, chvíli jsme šli pěšky a pak nasedli do lodi. “Staré město” Varanásí je vystavěno podél Gangy a není přístupné autobusem.

Během jízdy lodí jsme byli unešeni svatým městem Varanásí, které je známé také jako Káší nebo Benárés. Město je zasvěcěno bohu Šivovi a jeho ženě Párvatí. Mnozí hinduisté sem přicházejí před smrtí, aby zde byli pohřbeni, protože zdejší atmosféra je vskutku velmi posvátná. Člověk je schopen vycítit efekt mnoha světců, kteří požehnali tomuto místu.

Po dvaceti minutách jízdy jsme dojeli do „Rana Mahal Ghat“, kde jsme byli ubytovaní. “Gháty” jsou schody, vedoucí z města ke Ganze, kde se v ní lidé koupou. Šli jsme po strmých schodech od řeky vzhůru k našemu ubytování, jež neslo jméno “Palác na schodech”. Přestože z venku jako palác již nevypadalo, uvnitř bylo velmi hezké. Gurudží přišel na to, že byl postaven královskou rodinou Ranaprakab Singh, příbuznými známé světice Mirabai Déví. Ubytovali jsme se, Svámí dostal jeden z kulatých “rohových” pokojů s překrásným výhledem na Gangu.

Poté jsme se ihned vydali k řece a lodí dojeli k hlavnímu ghátu. Tam právě probíhalo áratí k Matce Ganze, tak jako každý večer. Áratí provádělo dvanáct kněží, okolo nich bylo shromážděno mnoho oddanýách a zpívalo či tančilo pro Matku Gangu. Poté, co áratí skončí, lidé, kteří se dívají z lodí, zapálí malou lampičku, umístěnou v košíčku s květinami, a obětují ji Ganze. Je nádherné pozorovat všechna malá světélka, plující po řece.

Když jsme se dostali na břeh, vydali jsme se znovu k hlavnímu ghátu a prošli jsme se okolo něj úzkými uličkami. Je tam spoustu obchodů, kde můžete koupit snad cokoli. Najednou jsme se vydali jednou z postranních uliček, došli na konec, kde byly velké dveře, a na nich stálo: Šríbendu Lahiri. Vstoupili jsme do krásného dvora. Uvnitř byly dva mandíry, jeden zasvěcen Shyamacharan Lahirimu (Lahiri Mahášaj), jeho synu Tinkori Lahirimu a vnuku Satyacharan Lahirimu, druhý byl zasvěcen Mahávatáru Babádžímu.

Chrám, vystavěný Lahiriho pravnukem, obsahuje popel ze všech tří bytostí. Chvíli jsme na tomto krásném místě, plném mírumilovné atmosféry, seděli a meditovali se Svámím. Pak nám člověk, který se o to místo stará, ukázal originální fotografii

Lahiri Mahášaje.

Když jsme se vrátili zpět do hotelu, zjistili jsme, že nynější hotel býval Lahiriho ášramem a pokoj, který si Svámí vybral, byl pokojem, kde meditoval sám Lahiri!

Povečeřeli jsme dobré jídlo na terase hotelu. Restaurace je chráněna mřížemi, aby opice nemohly krást jídlo. Hoteloví zaměstnanci nám ukázali střechu, na níž se též dobře medituje s výhledem na Gangu.

Přístí ráno jsme vstali v šest hodin, abychom se projeli podél řeky. Tak ti, kteří tam ještě nikdy nebyli, dostali pojem o městě. Krom kupců, kteří přijíždějí na lodích a snaží se prodávat jejich věci (všimněte si fotky s lodí, kde se prodávají DVD a CD), jsme též potkali asijské poutníky, jimž se líbil náš zpěv bhadžanů tak, že na své lodi začali tancovat:

Druhá část poutní cesty - 3. díl

Najmuli jsme si znovu rikšy a jeli k jinému templu, k domu, ve kterém žila Chaitanyova žena Vishnupriya. Dozvěděli jsme se, že když se Chaitanya rozhodl být sannyasi, tak se ho jeho žena ptala, co má teď dělat, protože pro ni byl vším. A on jí dal své paduky (sandály), aby je mohla uctívat, že tak bude pořád s ní. Učinila, jak jí kázal. Její oddanost byla tak silná, že nakonec splynula s jeho sandály. Všechno, co po ní zůstalo, byl její kroužek do nosu, který teď zdobí její murti. Když nám to všechno kněz dovyprávěl, požehnal nám Chaitanyovými padukami, které jsou ještě stále zachovány v chrámu. Byla tam neobyčejně sladká energie s atmosférou oddanosti. Potom jsme šli zase na loď, která nás dovezla zpět do Mayapuru. V autobusu jsme dostali báječné jídlo. Všichni dostali rýži smíchanou se zeleninou, brambory, chapati, nakládanou zeleninu, salát a malý dezert.

Silnice, po které jsme museli jet mi připomínala přistání na Měsíci a jak austronauti jeli svým měsíčním vehiklem přes krátery. Neměli jsme sice pojízdný prostředek jako na Měsíci, ale museli jsme projet nesčíslnými krátery! Dokonce Yamunashree, která už přece byla už tak často na cestách v Indii a Nepálu, musela přiznat, že ještě nikdy tak špatnou silnici nezažila.

Konečně jsem dojeli na určené místo, do Tarapithu asi v 10.15 hod. v noci. Bohužel byl chrám jen do půl jedenácté otevřený, takže jsme přešli k večeři a nastěhování a posunuli návštěvu chrámu na příští den. Někteří z nás se dozvěděli, že první abishekam k Ma (Božské Matce) se koná časně ráno ve 4:30 hod., tak jsem si na tento čas nastavil budíka. Z nevyzpytatelných důvodů, změnil můj mobil samostatně časovou zónu (konečně pochopil, že jsem v Indii!), takže jsem modlitby propásl. Několik z nás mělo víc štěstí než já a přišli včas na místo. Navázali kontakt s knězem, který potom organizoval darshan s Ma pro celou skupinu. Posnídali jsme v hotelu a šli jsme pak ke chrámu. Když jsme nakoupili prasad, uvedli nás dovnitř. Swami a já jsme zakoupili dvě sochy Tary Ma, aby byly požehnány na murti Tary v chrámu.

Uvnitř templu jsme uviděli nádhernou stříbrnou sochu Tary Ma. Obdrželi jsme Její darshan, Její požehnání a také požehnání jejích sandálů. Směli jsme dokonce postavit naše sochy na její paduka a nechat je tak požehnat..

Po darshanu jsme setrvali ještě asi čtvrt hodiny v meditaci v chrámovém komplexu. Ve vnitřních prostorách chrámu byly různé schránky s reliquiemi, mimo jiné Maha Vishnua, Garudy, a Bhama Kepa (Bhamdevy), místního světce. Všechny modlitby, které se nabízejí Ma Taře se nabízejí v podstatě Maha Vishnuovi.

Potom jsme navštívili místní Smashan (hřbitov), kde Aghore Baba provádějí své cvičení. Tara jednou slíbila Bhama Kepovi, že kdokoliv bude provádět svou sadhanu na tomto místě, dosáhne siddhi.

Na závěr jsme se trochu věnovali nákupu a někteří z nás jeli motorizovanou rikšou k jedné vesnici, která byla vzdálená asi 2 km, kde se Bhama Kepa narodil. Byli jsme srdečně přivítáni pravnukem Bhama Kepova bratra. Ukázal nám, kde se Bhama Kepa narodil a během svým prvních 20 let žil. Jako dítě těžce onemocněl, a jeho rodiče ho přinesli ve svém zoufalství do Tarapithu. Tara se zjevila jeho matce a řekla jí, že se její syn zase uzdraví, ale že Jí jednoho dne bude patřit. Matka byla srozuměna a syn se uzdravil. Jednou byl ve stavu bhava a představoval si, že pomáhá Hanumanovi zapálit Lanku stejně jako rýžová pole patřící k vesnici. Jindy zas vzal s sebou všechna božstva z vesnice dolů k řece a prohlásil, že mu řekla, že mají žízeň. Když bylo Bhama Kepovi asi 20 let, musela jeho matka svůj slib splnit a nechat svého syna odejít, avšak s jeho ujištěním že vždycky přijde, kdykoliv ho zavolá.

Stal se následovníkem jednoho tantrického Gurua, který přišel do vesnice a dělal svou sadhanu na vesnickém hřbitově. Všichni vesničané z něho měli strach, kromě Bhama Kepy, protože cítil, že by mu tento muž mohl pomoci získat jeho milovanou Taru. Guru poznal Bhama Kepu a přijal ho jako svého následovníka, protože věděl, že Tara ho k němu poslala, aby ho vyučoval.

Bhama kepa zvládal všechno, čemu ho jeho guru učil a stal se sám siddhou.

Většinu svého života strávil v Tarapithu. Jednou navštívil Dakshineshwar a potkal Ramakrishnu. Řekl, že tamější Kali velmi miluje a prosil Ramakrishnu, aby mu tu Kali murti dal, aby ji mohl přinést do Tarapithu, protože Kali vypadá jako sestra Tary. Nato se Ramakrishna dotkl jeho očí a v tom okamžiku Bhamadev pochopil, že obě byla jedna a tatáž, jeho Tara a Ramakrishnova Kali.

Jindy přišla jedna osoba s vážným onemocněním žaludku aby ji vyléčil. Bhamdev jí dal několikrát ránu do žaludku a volal “jdi pryč“!

Skutečně volal, aby ta nemoc odešla a ta osoba se úplně uzdravila.

Bhama Kepa se dožil věku 8O let.

(Pravnuk Bhama Kepova bratra se svou ženou, kteří se starají o chrám)

JAY MATARA!!!!!!

Když jsme sbalili zavazadla, opustili jsme Tarapith a po cca 20 minutách jízdy jsme zastavili, abychom navštívili Nityanandovo rodné místo. Tento chrám byl bohužel zavřený, ale mohli jsme vidět jeho rodný dům.

Na zpáteční cestě k autobusu na nás zaútočilo několik vzteklých krav a Jyaanaprakash by byl málem přišel o naši drahou kameru kvůli jedné nešťastné krávě. Nakonec jsme mohli ve 3 hodiny odpoledne vyrazit na 400 km dlouhou cestu do Gayi, což znamená: 12 hodin autobusové jízdy, z toho 3 hodiny po přírodních cestách s gigantickými dírami....časně ráno jsme dojeli do Bhod Gaya, dostali snídani a mohli dohnat trochu spánku.

JAY GURU DEV!!!!! JAY TARAAAA!!!!

Druhá část poutní cesty - 2. díl

Po tomto krásném zážitku jsme znovu nastoupili do autobusu s tím záměrem, že pojedeme do Halisaharu, rodiště Sri Ramprasada Sena „pěvce Kali“, který napsal mnoho básní a písní ke slávě své milované Matky Kali a Tary. Z časových důvodů a kvůli velmi špatným silnicím nebylo bohužel možné dojet až na místo a proto jsme pak jeli přímo k našemu hotelu v Krishnasagaru.

Swamimu se oproti tomu podařilo navštívit templ jedné další svaté z Vaishnavské linie. Když jsme přijeli do hotelu, dostali jsme velmi pozdní ale velmi dobrou večeři a mohli jít konečně spát.

Příští ráno jsme vyjeli přesně podle plánu v 7 hod! Jeli jsme jen 30 minut k Mayapuru, rodnému místu Chaitanya Mahaprabhu. Byl to první chrám, který jsme navštívili, místo, kde se Chaitanya narodil. Narodil se pod neemovým stromem, který je středem tohoto velkého chrámu. Potkali jsme tam Swamiho Govindu, jednoho z dřívějších studentů Sathyanarayana Dasy. Byl velice milý a pro vedl nás celým Mayapurem a Nawadwipem. Po chrámu Chaitanyi jsme šli do hlavního ISKCON Templu v Mayapuru. Obrovské rozměry tohoto celého chrámového komplexu na nás silně zapůsobily. Toho času se staví jeden nový chrám, největší ze všech, který bude obsahovat také planetarium a obrovskou katedrálu. Bylo také velmi krásné shlédnout dnešní hlavní chrám Radha Krishna, Narasimha a Gaur Nitay a strávit tam nějaký čas. Navštívili jsme i Pushpa Samadhi ISKCON- zakladatele Srila Prabhupada ( viz Foto). Jeho hlavní místo posledního odpočinku je ve Vrindavanu a v Mayapuru jsou jen květiny, které pokrývaly jeho tělo a byly sem přemístěné. Ale Pushpam Samadhi je obrovský a socha Prabhupada je prý zhotovena z ryzího zlata.

Potom jsme se brodili 20 minut špínou a blátem, než jsme došli k „přístavu“ u Gangy. Tam jsme přešli na převoz, který nás dopravil za 10 minut do Nawadwipu. Velorikšy, každá pro dvě osoby, nás dovezly k samadhi (hrobce) Srila Jagannatha Das Babaji Maharaj. Bavilo nás projíždět tak úzkými ulicemi městečka. Swami nám v chrámu vyprávěl, že Babaji Maharaj byl Siddha (dokonalá bytost), který dosáhl všeho tím, že zpíval Boží jméno. Když už byl velmi starý, nesl ho jeho sluha-žák v koši na hlavě z Vrindavanu do Nawadwipu. Jako Siddha se dokázal udělat tak lehkým, že jeho žák neměl problém ho unést. Samozřejmě, že svého žáka cestou tu a tam škádil tím, že se stal zase těžším. Krátce před mahasamadhi si svého žáka zavolal a zeptal se ho, jestli bych chtěl dosáhnout Gaur Nitay anebo být raději bohatý. Jeho žák, který ve svém celém životě nikdy peníze nevlastnil , se zeptal svého gurua, jestli by měl opravdu tu možnost mu peníze dát, protože jeho guru také nikdy peníze neměl. Jagannath Das Babaji ho ujistil, že mu může dát tolik peněz, kolik by si jen přál. Jeho žák řekl, že by to chtěl vidět. Příští ráno ho požádal jeho guru aby šel dolů k řece na určité místo. On tedy šel, jak si guru přál, otevřel tam jeskyni a viděl, že je plná zlata, drahokamů a dalších cenných věcí. V šoku běžel zpátky se svému guruovi, padl mu k nohám a ujišťoval ho, že nechce nic jiného než dosáhnout Gaur Nitay. Guru mu ji okamžitě dal a Ona se před ním zjevila. Srila Jagannath Das Babaji vstoupil ve věku 157 let do Mahasamadhi.