Sri Swami Vishwananda poskytl komentář ke Guru Gítě (6. část - závěr).

Devátý den Navaratri dokončil Sri Swami Vishwananda svůj komentář ke Guru Gítě, zahrnujíc verše 155 - 182. 

Zde je výňatek z jeho komentáře… 

verš 156 

Guruputro varam moorkhas, 

tasya siddyanti naanyathaa; 

Shubhakarmaani sarvaani, 

deekshaa vrate tapaamsi cha. 

Zde Bhagavan Shankara říká, jak je důležité, aby se bhakta odevzdal k nohám Mistra, odevzdal se zcela vůli Mistra. Nemusejí dělat nic. Jen tím, že se soustředí, meditují o Mistrově podobě, zpíváním Jeho jména, dosáhne člověk všeho! Tak oddaní, kteří se odevzdali Guruovi, budou ve svém životě úspěšní. 

Existuje tento příběh o Trotakacharyovi. 

Jmenoval se Giri. Giri byl pokorný a oddaný učedník Adi Shankaracharyi. A povinnost, která mu byla přidělena, bylo prát mu oblečení. Víte, Adi Shankaracharya byl zvyklý hovořit každý den, v určitém čase, o šastrách, písmech, Puránách. Jednoho dne pral Giri jeho šaty a začala výuka. Když výuka začala, všichni studenti, všichni oddaní Gurua, Adi Shankaracharyi, běželi naslouchat. Jak běželi naslouchat výuce, dělali si z Giriho legraci: „Jaký jsi blázen! Pereš oblečení Mistra, zatímco Mistr vykládá." Začali se mu vysmívat, zesměšňovat ho. 

Adi Shankaracharya si všiml, co se děje. Takže zatímco Giri pral šaty, v jeho mysli nastal spontánní záblesk. V důsledku k této milosti, která byla předána Girimu Guruem, vstoupily spontánně do jeho mysli všechny znalosti písem. Nemohl pochopit, co se děje uvnitř něho: Proč najednou může zpívat velké mantry? Proč najednou začal zpívat všechny písma? Tak běžel rychle k nohám Adi Shankaracharyi a jak otevřel ústa, všechny verše, které Guru vysvětlil, vyšly  automaticky ven. Dokonce i ty nejsložitější verše se staly pro něj velmi snadnými, aby je přednesl. 

Pozorujíc to, byli všichni ostatní studenti šokováni: „Jak se to stalo?" Takže si v té chvíli uvědomili, že Guru Séva je ta nejdůležitější věc. 

Pokud Guru řekne někomu, aby něco udělal, člověk by neměl myslet na nic jiného, ale pouze na to, o co ho Guru požádal, aby udělal. 

Existuje podobný příběh v životě Kabira. 

Stal se jeden incident v jeho životě, kdy se všichni jeho učedníci shromáždili a zeptali se ho: „Maharaji, sdělte nám prosím, kdo je váš největší oddaný?" Takže Kabirji ukázal na svého syna a řekl: „Kamal je můj největší bhakta, můj opravdový učedník." Takže si každý říkal: „Proč Kabirji říká, že  jeho nejpřednější učedník je Kamal?" 

Kabir mohl číst jejich myšlenky, a tak, i když svítilo sluníčko, řekl svému synovi Kamalovi: „Kamale, upustil jsem jehlu během šití. Mohl bys mi prosím přinést lampu, abych ji mohl najít?" Kamal hned šel pro lampu a přinesl ji Guruovi. Kabirji neřekl nic. Pak se svého syna zeptal: „Kamale, dnes přijdou někteří oddaní, a byl  bych rád, kdybys pro ně uvařil Prasad. Jdi a uvař rychle nějaké sladké laddoos, ale místo cukru do nich dej  hrst soli." Kamal to bez ptaní udělal. 

Mezitím ostatní pozorovali, jak byl Kamal poslušný, bez jakýchkoliv otázek ke svému Guruovi. 

Pak Kabir řekl svým oddaným: „Nemyslíte si, že Kamal věděl, že moje připomínky jsou směšné? Nemyslíte, že ví, že vaření sladkých pokrmů s přidáním soli do nich je zničí? Nemyslíte, že ví, že svítí slunce, a že mohu vidět, kde jehla je? Ale přesto přijal Guruovi příkazy bez jakékoliv otázky. 

Takže ve chvíli, kdy člověk medituje, v okamžiku, kdy přijme bez jakékoliv otázky příkazy Gurua, v tu chvíli nastane spontánně skutečná meditace. A je to také tím, že když vidí takové nadšení, Pán sám dává daršan bhaktům. 

Tak, to jsou dva příběhy, které ukazují, že i hlupák, který je zcela zaměřen na Gurua s plnou oddaností, dokonce i když toho moc nedělá, ale jen tím, že má velkou úctu k Mistrovi, musí tím mít vše!