Třetí část poutní cesty , 1.díl

Východní Indie se Svámím, listopad 2012, část třetí

Poté, co jsme v sedm ráno přijeli do Bhod Gaya, vypravili jsme se přímo do hotelu. Po vydatné snídani pak většina z nás padla polomrtvá do postele a měli jsme štěstí, protože postele byly pohodlné. Hotel byl úplně nový, tak nový, že v něm ještě nebylo připojení k internetu (pouze v manažerské kanceláři, odkud posílám svou poslední zprávu) a třetí patro bylo stále rozestavěné.

Okolo druhé hodiny odpoledne jsme se znovu sešli a vydali se do města, kde jsme navštívili nejdůležitější buddhistické poutní místo: místo Buddhova osvícení. Je tam velký chrám, za nímž se nachází veliký strom bódhi, pod nímž Buddha seděl, když došel osvícení. Chrámový komplex měl velmi, velmi meditativní atmosféru. Neviděli jsme žádné kněží, kteří by prováděli púdžu, a velmi se lišil od ostatních hinduistických chrámů, které naopak někdy připomínají tržiště a kněží tam hamižně očekávají peníze. S Gurudžím jsme seděli asi půl hodiny pod stromem bódhi spolu s dalšími poutníky, zejména z Asie.

Po meditaci jsme se vydali na nákupy a poté jeli na naší další zastávku, Višnu Padam, místo, kde se nalézá otisk nohy Višnua. Autobusem nešlo projet úzké uličky, takže jsme došli poslední kousek k chrámu pěšky. Chrám má základnu ve tvaru kruhu a na zemi se nachází kámen, na němž je stopa Višnua. Púdža se provádí tak, že oddaní dají příspěvek, listy Tulsí a další květy na kámen okolo stopy. Kněz poté dá bílou látku na stopu (která je namalovaná načerveno), na níž je dobře vidět. Bílou látku pak vrátí oddanému a ten si ji pak může odvést domů.

Následující ráno jsme se v deset hodin vydali po cestě do Varanásí. Jízda zabrala pět hodin a k obědu jsme měli opět balíčky s jídlem, které servírovali v autobuse. Konečně jsme tam dojeli. Než se tam člověk dostane, míjí po cestě spoustu chudých lidí, kteří bydlí v chatrčích, někteří nemají žádnou střechu nad havou a spí přímo na zemi na ulicích. Autobus jsme opustili poblíž Gangy, chvíli jsme šli pěšky a pak nasedli do lodi. “Staré město” Varanásí je vystavěno podél Gangy a není přístupné autobusem.

Během jízdy lodí jsme byli unešeni svatým městem Varanásí, které je známé také jako Káší nebo Benárés. Město je zasvěcěno bohu Šivovi a jeho ženě Párvatí. Mnozí hinduisté sem přicházejí před smrtí, aby zde byli pohřbeni, protože zdejší atmosféra je vskutku velmi posvátná. Člověk je schopen vycítit efekt mnoha světců, kteří požehnali tomuto místu.

Po dvaceti minutách jízdy jsme dojeli do „Rana Mahal Ghat“, kde jsme byli ubytovaní. “Gháty” jsou schody, vedoucí z města ke Ganze, kde se v ní lidé koupou. Šli jsme po strmých schodech od řeky vzhůru k našemu ubytování, jež neslo jméno “Palác na schodech”. Přestože z venku jako palác již nevypadalo, uvnitř bylo velmi hezké. Gurudží přišel na to, že byl postaven královskou rodinou Ranaprakab Singh, příbuznými známé světice Mirabai Déví. Ubytovali jsme se, Svámí dostal jeden z kulatých “rohových” pokojů s překrásným výhledem na Gangu.

Poté jsme se ihned vydali k řece a lodí dojeli k hlavnímu ghátu. Tam právě probíhalo áratí k Matce Ganze, tak jako každý večer. Áratí provádělo dvanáct kněží, okolo nich bylo shromážděno mnoho oddanýách a zpívalo či tančilo pro Matku Gangu. Poté, co áratí skončí, lidé, kteří se dívají z lodí, zapálí malou lampičku, umístěnou v košíčku s květinami, a obětují ji Ganze. Je nádherné pozorovat všechna malá světélka, plující po řece.

Když jsme se dostali na břeh, vydali jsme se znovu k hlavnímu ghátu a prošli jsme se okolo něj úzkými uličkami. Je tam spoustu obchodů, kde můžete koupit snad cokoli. Najednou jsme se vydali jednou z postranních uliček, došli na konec, kde byly velké dveře, a na nich stálo: Šríbendu Lahiri. Vstoupili jsme do krásného dvora. Uvnitř byly dva mandíry, jeden zasvěcen Shyamacharan Lahirimu (Lahiri Mahášaj), jeho synu Tinkori Lahirimu a vnuku Satyacharan Lahirimu, druhý byl zasvěcen Mahávatáru Babádžímu.

Chrám, vystavěný Lahiriho pravnukem, obsahuje popel ze všech tří bytostí. Chvíli jsme na tomto krásném místě, plném mírumilovné atmosféry, seděli a meditovali se Svámím. Pak nám člověk, který se o to místo stará, ukázal originální fotografii

Lahiri Mahášaje.

Když jsme se vrátili zpět do hotelu, zjistili jsme, že nynější hotel býval Lahiriho ášramem a pokoj, který si Svámí vybral, byl pokojem, kde meditoval sám Lahiri!

Povečeřeli jsme dobré jídlo na terase hotelu. Restaurace je chráněna mřížemi, aby opice nemohly krást jídlo. Hoteloví zaměstnanci nám ukázali střechu, na níž se též dobře medituje s výhledem na Gangu.

Přístí ráno jsme vstali v šest hodin, abychom se projeli podél řeky. Tak ti, kteří tam ještě nikdy nebyli, dostali pojem o městě. Krom kupců, kteří přijíždějí na lodích a snaží se prodávat jejich věci (všimněte si fotky s lodí, kde se prodávají DVD a CD), jsme též potkali asijské poutníky, jimž se líbil náš zpěv bhadžanů tak, že na své lodi začali tancovat:

Druhá část poutní cesty - 3. díl

Najmuli jsme si znovu rikšy a jeli k jinému templu, k domu, ve kterém žila Chaitanyova žena Vishnupriya. Dozvěděli jsme se, že když se Chaitanya rozhodl být sannyasi, tak se ho jeho žena ptala, co má teď dělat, protože pro ni byl vším. A on jí dal své paduky (sandály), aby je mohla uctívat, že tak bude pořád s ní. Učinila, jak jí kázal. Její oddanost byla tak silná, že nakonec splynula s jeho sandály. Všechno, co po ní zůstalo, byl její kroužek do nosu, který teď zdobí její murti. Když nám to všechno kněz dovyprávěl, požehnal nám Chaitanyovými padukami, které jsou ještě stále zachovány v chrámu. Byla tam neobyčejně sladká energie s atmosférou oddanosti. Potom jsme šli zase na loď, která nás dovezla zpět do Mayapuru. V autobusu jsme dostali báječné jídlo. Všichni dostali rýži smíchanou se zeleninou, brambory, chapati, nakládanou zeleninu, salát a malý dezert.

Silnice, po které jsme museli jet mi připomínala přistání na Měsíci a jak austronauti jeli svým měsíčním vehiklem přes krátery. Neměli jsme sice pojízdný prostředek jako na Měsíci, ale museli jsme projet nesčíslnými krátery! Dokonce Yamunashree, která už přece byla už tak často na cestách v Indii a Nepálu, musela přiznat, že ještě nikdy tak špatnou silnici nezažila.

Konečně jsem dojeli na určené místo, do Tarapithu asi v 10.15 hod. v noci. Bohužel byl chrám jen do půl jedenácté otevřený, takže jsme přešli k večeři a nastěhování a posunuli návštěvu chrámu na příští den. Někteří z nás se dozvěděli, že první abishekam k Ma (Božské Matce) se koná časně ráno ve 4:30 hod., tak jsem si na tento čas nastavil budíka. Z nevyzpytatelných důvodů, změnil můj mobil samostatně časovou zónu (konečně pochopil, že jsem v Indii!), takže jsem modlitby propásl. Několik z nás mělo víc štěstí než já a přišli včas na místo. Navázali kontakt s knězem, který potom organizoval darshan s Ma pro celou skupinu. Posnídali jsme v hotelu a šli jsme pak ke chrámu. Když jsme nakoupili prasad, uvedli nás dovnitř. Swami a já jsme zakoupili dvě sochy Tary Ma, aby byly požehnány na murti Tary v chrámu.

Uvnitř templu jsme uviděli nádhernou stříbrnou sochu Tary Ma. Obdrželi jsme Její darshan, Její požehnání a také požehnání jejích sandálů. Směli jsme dokonce postavit naše sochy na její paduka a nechat je tak požehnat..

Po darshanu jsme setrvali ještě asi čtvrt hodiny v meditaci v chrámovém komplexu. Ve vnitřních prostorách chrámu byly různé schránky s reliquiemi, mimo jiné Maha Vishnua, Garudy, a Bhama Kepa (Bhamdevy), místního světce. Všechny modlitby, které se nabízejí Ma Taře se nabízejí v podstatě Maha Vishnuovi.

Potom jsme navštívili místní Smashan (hřbitov), kde Aghore Baba provádějí své cvičení. Tara jednou slíbila Bhama Kepovi, že kdokoliv bude provádět svou sadhanu na tomto místě, dosáhne siddhi.

Na závěr jsme se trochu věnovali nákupu a někteří z nás jeli motorizovanou rikšou k jedné vesnici, která byla vzdálená asi 2 km, kde se Bhama Kepa narodil. Byli jsme srdečně přivítáni pravnukem Bhama Kepova bratra. Ukázal nám, kde se Bhama Kepa narodil a během svým prvních 20 let žil. Jako dítě těžce onemocněl, a jeho rodiče ho přinesli ve svém zoufalství do Tarapithu. Tara se zjevila jeho matce a řekla jí, že se její syn zase uzdraví, ale že Jí jednoho dne bude patřit. Matka byla srozuměna a syn se uzdravil. Jednou byl ve stavu bhava a představoval si, že pomáhá Hanumanovi zapálit Lanku stejně jako rýžová pole patřící k vesnici. Jindy zas vzal s sebou všechna božstva z vesnice dolů k řece a prohlásil, že mu řekla, že mají žízeň. Když bylo Bhama Kepovi asi 20 let, musela jeho matka svůj slib splnit a nechat svého syna odejít, avšak s jeho ujištěním že vždycky přijde, kdykoliv ho zavolá.

Stal se následovníkem jednoho tantrického Gurua, který přišel do vesnice a dělal svou sadhanu na vesnickém hřbitově. Všichni vesničané z něho měli strach, kromě Bhama Kepy, protože cítil, že by mu tento muž mohl pomoci získat jeho milovanou Taru. Guru poznal Bhama Kepu a přijal ho jako svého následovníka, protože věděl, že Tara ho k němu poslala, aby ho vyučoval.

Bhama kepa zvládal všechno, čemu ho jeho guru učil a stal se sám siddhou.

Většinu svého života strávil v Tarapithu. Jednou navštívil Dakshineshwar a potkal Ramakrishnu. Řekl, že tamější Kali velmi miluje a prosil Ramakrishnu, aby mu tu Kali murti dal, aby ji mohl přinést do Tarapithu, protože Kali vypadá jako sestra Tary. Nato se Ramakrishna dotkl jeho očí a v tom okamžiku Bhamadev pochopil, že obě byla jedna a tatáž, jeho Tara a Ramakrishnova Kali.

Jindy přišla jedna osoba s vážným onemocněním žaludku aby ji vyléčil. Bhamdev jí dal několikrát ránu do žaludku a volal “jdi pryč“!

Skutečně volal, aby ta nemoc odešla a ta osoba se úplně uzdravila.

Bhama Kepa se dožil věku 8O let.

(Pravnuk Bhama Kepova bratra se svou ženou, kteří se starají o chrám)

JAY MATARA!!!!!!

Když jsme sbalili zavazadla, opustili jsme Tarapith a po cca 20 minutách jízdy jsme zastavili, abychom navštívili Nityanandovo rodné místo. Tento chrám byl bohužel zavřený, ale mohli jsme vidět jeho rodný dům.

Na zpáteční cestě k autobusu na nás zaútočilo několik vzteklých krav a Jyaanaprakash by byl málem přišel o naši drahou kameru kvůli jedné nešťastné krávě. Nakonec jsme mohli ve 3 hodiny odpoledne vyrazit na 400 km dlouhou cestu do Gayi, což znamená: 12 hodin autobusové jízdy, z toho 3 hodiny po přírodních cestách s gigantickými dírami....časně ráno jsme dojeli do Bhod Gaya, dostali snídani a mohli dohnat trochu spánku.

JAY GURU DEV!!!!! JAY TARAAAA!!!!

Druhá část poutní cesty - 2. díl

Po tomto krásném zážitku jsme znovu nastoupili do autobusu s tím záměrem, že pojedeme do Halisaharu, rodiště Sri Ramprasada Sena „pěvce Kali“, který napsal mnoho básní a písní ke slávě své milované Matky Kali a Tary. Z časových důvodů a kvůli velmi špatným silnicím nebylo bohužel možné dojet až na místo a proto jsme pak jeli přímo k našemu hotelu v Krishnasagaru.

Swamimu se oproti tomu podařilo navštívit templ jedné další svaté z Vaishnavské linie. Když jsme přijeli do hotelu, dostali jsme velmi pozdní ale velmi dobrou večeři a mohli jít konečně spát.

Příští ráno jsme vyjeli přesně podle plánu v 7 hod! Jeli jsme jen 30 minut k Mayapuru, rodnému místu Chaitanya Mahaprabhu. Byl to první chrám, který jsme navštívili, místo, kde se Chaitanya narodil. Narodil se pod neemovým stromem, který je středem tohoto velkého chrámu. Potkali jsme tam Swamiho Govindu, jednoho z dřívějších studentů Sathyanarayana Dasy. Byl velice milý a pro vedl nás celým Mayapurem a Nawadwipem. Po chrámu Chaitanyi jsme šli do hlavního ISKCON Templu v Mayapuru. Obrovské rozměry tohoto celého chrámového komplexu na nás silně zapůsobily. Toho času se staví jeden nový chrám, největší ze všech, který bude obsahovat také planetarium a obrovskou katedrálu. Bylo také velmi krásné shlédnout dnešní hlavní chrám Radha Krishna, Narasimha a Gaur Nitay a strávit tam nějaký čas. Navštívili jsme i Pushpa Samadhi ISKCON- zakladatele Srila Prabhupada ( viz Foto). Jeho hlavní místo posledního odpočinku je ve Vrindavanu a v Mayapuru jsou jen květiny, které pokrývaly jeho tělo a byly sem přemístěné. Ale Pushpam Samadhi je obrovský a socha Prabhupada je prý zhotovena z ryzího zlata.

Potom jsme se brodili 20 minut špínou a blátem, než jsme došli k „přístavu“ u Gangy. Tam jsme přešli na převoz, který nás dopravil za 10 minut do Nawadwipu. Velorikšy, každá pro dvě osoby, nás dovezly k samadhi (hrobce) Srila Jagannatha Das Babaji Maharaj. Bavilo nás projíždět tak úzkými ulicemi městečka. Swami nám v chrámu vyprávěl, že Babaji Maharaj byl Siddha (dokonalá bytost), který dosáhl všeho tím, že zpíval Boží jméno. Když už byl velmi starý, nesl ho jeho sluha-žák v koši na hlavě z Vrindavanu do Nawadwipu. Jako Siddha se dokázal udělat tak lehkým, že jeho žák neměl problém ho unést. Samozřejmě, že svého žáka cestou tu a tam škádil tím, že se stal zase těžším. Krátce před mahasamadhi si svého žáka zavolal a zeptal se ho, jestli bych chtěl dosáhnout Gaur Nitay anebo být raději bohatý. Jeho žák, který ve svém celém životě nikdy peníze nevlastnil , se zeptal svého gurua, jestli by měl opravdu tu možnost mu peníze dát, protože jeho guru také nikdy peníze neměl. Jagannath Das Babaji ho ujistil, že mu může dát tolik peněz, kolik by si jen přál. Jeho žák řekl, že by to chtěl vidět. Příští ráno ho požádal jeho guru aby šel dolů k řece na určité místo. On tedy šel, jak si guru přál, otevřel tam jeskyni a viděl, že je plná zlata, drahokamů a dalších cenných věcí. V šoku běžel zpátky se svému guruovi, padl mu k nohám a ujišťoval ho, že nechce nic jiného než dosáhnout Gaur Nitay. Guru mu ji okamžitě dal a Ona se před ním zjevila. Srila Jagannath Das Babaji vstoupil ve věku 157 let do Mahasamadhi.

E-karta: Inspirace od Swámího Vishwanandy

Druhá část poutní cesty - 1. díl

Východní Indie se Swámím, listopad 2012, druhá část - 1. díl

Dnes ráno jsme měli odcestovat v 7:30 hod., ale z "indických důvodů" jsme vyjeli až v 8:15 hod., když byla všechna zavazadla naložena v autobusu. Naše první zastávka byla u Chrámu Jagannathu za Kalkatou. Sestra jednoho z číšníků v hotelu nám dala "adresu". Když jsme dojeli, byli jsme velmi srdečně přivítáni a uvedeni do chrámu. Bratranec číšníka, který tam byl, nám vysvětlil dějiny chrámu. Nebylo snadné mu rozumět, všichni jsme chápali jen z části, kterou se tu teď pokusím zopakovat:
 Chrám je založen na vizi ze snu Ramakrishny, byl však vystavěn jiným svatým, který k tomu získal zázračným způsobem dřevěné trámy z trámu, z něhož byla vyřezaná Jagannathova murti. Stejně jako v "opravdovém" Jagannath templu, který stojí v Jižní Indii, v Puri, je přenášen i tady Pán Jagannath jednou do roka procesím ke svému "bratranci" do sousedního chrámu, kde potom stojí přibližně jeden měsíc, než Ho odnesou zase zpátky.

Dali jsme se zase na cestu a jeli do Tarakeshwaru, kde jsme se chtěli podívat na jeden z 12 Jyotior lingamů. Cesta trvala déle, než jsme očekávali a měli jsme protikladné informace o tom, jestli je cizincům dovoleno vstoupit do chrámu anebo ne. Autobus musel zaparkovat dost daleko od chrámu a my jsme museli jít asi 15 minut pěšky, okolo nádraží v Tarakeshwaru, abychom dorazili k templu. Swami se po cestě pěkně bavil tím, že nám nikdo nemohl říct, jestli dostaneme povolení ke vstupu do chrámu nebo ne. Jedna osoba, kterou jsme cestou "posbírali", se stala našim průvodcem. Když jsme nakoupili nějaký prasad a květiny jako obětiny, zavedl nás konečně k templu. Kněží byli vlídní a nechali nás bez problémů vstoupit do chrámu.
 Guruji vzal prasad  a šel s jedním knězem do svatyně obětovat pokrm a květiny, zatímco všichni ostatní několik metrů před svatyní čekali. Lingam byl přikrytý látkou a byl krásně vyzdobený. Nakonec jsme šli zase zpět k autobusu a nakrmili se cestou čerstvými banány.

Po návratu do autobusu začalo naše "Swami Sri Yukteshwar dobrodružství"...

Už celý dnešní a také včerejší den strávila Yamuna a náš cestovní průvodce u telefonu proto, aby zjistili kde najdeme dům, ve kterém Swami Sri Yukteshwar žil.

Každým telefonátem jsme se postupně "blížili" k našemu cíli. Konečně jsme tam dorazili a vystoupili z autobusu. Museli jsme jít cca 5 minut městečkem Serampur, které se zdálo být ještě pořád stejné jako tenkrát, když Yogananda a Yukteshwar procházeli těmito ulicemi.
Domy jsou velmi staré, byly vystavěny Angličany v koloniální době. Konečně jsem došli k domu, ve kterém žil Yogananda jako chlapec. Je dobře udržovaný společností Yogoda Satsanga Society, kterou Yogananda založil.
Několik minut jsme seděli v místnosti a meditovali. Potom jsme šli dál k domu Swami Sri Yukteshwara, který stojí vzdálen několik minut.
Nemohli jsme ovšem dovnitř do domu, ve kterém skutečně žil, jelikož bylo zamčeno. Zjistili jsme, že tento dům má nové majitele a že byty jsou pronajmuté. Muž, který tam pracoval, nám řekl, že nikdo není doma. Vedle domu stojí k památce Sri Yukteshwara malý chrám, který jsme místo toho navšívili. To nás však úplně neuspokojilo a proto šla Reena a já na pokyn Swamiho zpět k domu abychom s tím mužem ještě jednou promluvili, ale ten řekl nám znovu totéž jako předtím.

Nehledě k tomu zaklepala Reena na dveře a náhle přišla stará žena a otevřela nám dveře. Zavolali jsme Swamiho a ostatní a mohli jsme vkročit do  tohoto historického domu.

Šli jsme nahoru po schodech, po kterých kdysi stoupal Yogananda se svým sekretářem Richardem Wrightem aby byl přijat Swamim Yukteshwarem, když ještě žil. Šli jsme přes balkon a došli k místnosti Yukteshwara. Byla zamčená, ale mohli jsme se podívat skrze okno. Svítili jsme dovnitř našimi baterkami a objevili jednoduchý oltář, několik krabic a kufrů. Jinak byla místnost prázdná.

Když tam všichni nahlédli, ukázal Swami, který stál na balkoně, dolů do dvora, kde se Guru pokaždé se svými žáky scházel, aby jim poskytnul satsang a vyučoval je v oborech Kriya Yogy a spirituality. Yogananda odůvodňoval malý počet žáků Yukteshwara jeho přísnými vzdělávacími metodami, které, jak Yogananda řekl "nemohly být popsány jinak, než jako drastické".

Opustili jsme ten dům a šli na oběd (nebo lépe řečeno na večeři, neboť už bylo 5 hodin večer). Než jsem mohl začít něco jíst, požádal mě Swami, abych šel ještě jednou s Reenou a zjistil telefonní číslo majitele Yukteshwarovy místnosti. Tak jsme tedy zase šli za doprovodu Swamiho řidiče (Swami jezdí někdy během poutní cesty jiným autem). A znovu jsme mluvili - nebo to byl spíš ten řidič - s tím mužem v blízkosti domu. Ten nakonec pověřil dalšího muže, aby nás zavedl k někomu, kdo zřejmě věděl víc. Našli jsme ho o několik domů dál.
 Tento zavolal jméno dalšího muže v domě... a ten vyšel přibližně po dvou minutách ven. 

První, čeho jsem si na tom člověku všiml, byl jeho nos, který mi nějak připomínal Swami Sri Yukteshwara a na okamžik jsem si myslel, že vypadá jako jeho příbuzný. Během našeho rozhovoru nám vyprávěl, že Swami Sri Yukteshwar byl jeho praděd!

Samozřejmě, že jsme byli mile překvapeni, když jsme to slyšeli.... A nejen to, řekl, že věděl o našem příchodu a že to byla Yukteshwarova milost, že jsme sem našli cestu.

Řekl, že se máme s celou skupinou vrátit a že nám ukáže nějaké osobní věci svého praděda. To jsme samozřejmě udělali a jeden po druhém směl přijmout požehnání/darshan Yukteshwarovy lasturové mísy na puju, knižního stojanu na Gitu, hrnce, talíře a jeho inkoustu a násadky na pero. Řekl nám, že místnost v původním domě je zamčená z důvodů několika nevyřízených rodinných záležitostí. Poděkovali jsme mu za jeho laskavost a pohostinnost, ale on ukázal jen na Yukteshwara a řekl, že to všechno byla jeho vůle.

První část poutní cesty - 2.díl

Dnes ráno jsme vstali v 6 hodin a posnídali, protože jsme už v 6:45 museli sedět v autobusu, abychom mohli vyzvednout Swamiho na letišti. Stačil jsem si dokonce do 6:44 udělat na čele tilak a nebyl jsem ani poslední, kdo nastoupil do autobusu. Na letišti jsme museli koupit "airport tickets" za 60 rupií ke vstupu na letiště. Guruji přišel po pouhých 10 minutách čekání. Každý byl samozřejmě ze setkání s ním velmi vzrušený.

Když si oblékl svůj indický oděv, nastupili jsme všichni do autobusu, a jeli do prvního chrámu naší cesty, Kalighat Templu. Kalighat je jeden ze 51 Shakti Peeths v Indii, je to místo, kde spadl na zem prst Sati. Okolí chrámu bylo plné života a barev! Musel to být pořádný kulturní šok pro všechny účastníky, kteří tu byli poprvé. Skoro polovička účastníků nebyla předtím ješte nikdy v Indii a Kalighat Templ je zcela určitě něco jiného, než všechno, co dosud viděli.

Když jsme vešli do chrámu, museli jsme si sundat boty a vstoupit na "ne docela čistou" chrámovou podlahu. Kali je v tomto chrámu přítomna v podobě kamene s velkýma očima a velkým jazykem na něm. Když jsme dostali darshan a byli skoro utlačeni několika horlivými osobami, byli jsme zavedeni do prostoru za svatyní, kde jsme si mohli na nějaký čas sednout a meditovat. Guruji si velmi užíval tamější "setkání" s Kali.

Krátce po jídle jsme dorazili k domu Matky Terezy. Navštívili jsme její samadhi (hrobku). U vchodu visela na indické poměry nezvyklá cedule. Bylo na ní napsáno: "Prosíme NEZOUVAT boty"...

Uvnitř bylo velké ticho a atmosféra plná míru. Swami a všichni ostatní meditovali přibližně 15 minut vedle hrobky Matky Terezy. Později jsme navštívili malou výstavu o jejím životě ve vedlejší místnosti.
Bylo velmi působivé vidět kolik oddanosti tato žena v sobě nesla aby upozornila na rozdíl ve světě, rozdíl pro ty, kteří měli méně než nic.
 
Jeden z jejích citátů byl " Ráda bych, aby lidé zvenčí neviděli už mne, nýbrž aby místo mne viděli Ježíše". Tak velká byla její láska k Ježíšovi, že chtěla s Jeho osobou úplně splynout. Kromě toho řekla, že muka, která Ježíš musel trpět na kříži, jsou tatáž muka, která vidí dnes u lidí na ulici. Její místnost, ve které bydlela a pracovala - o nic větší, než naše malé pokoje ve Springen - byl přímo nad kuchyní, kde bylo přes den extrémní horko. Přesto si nikdy neztěžovala a bydlela v této místnosti po celý život.  

Sestry byly moc milé a dali nám malé kousky z oděvu Matky Terezy. Přes (nebo právě kvůli?) drsné podmínky a tvrdému životu, který vedly, měly všechny bez vyjímky široký úsměv na tváři a jejich oči zářily štěstím. Bylo vidět, že zasvětily opravdu svůj celý život a bytí tomu, aby sloužily Kristu tím, že slouží člověku.

Poté, co jsme Matku Terezu opustili, šli jsme navštívit Jagadbandhu Prabhu. Je považován za inkarnaci Nityanandy, bratra Chaitanyi. Zemřel ve věku pouhých 27 let. Je zmíněn v knize "Světci z Bengálska", kerou možná někteří z vás četli. 
Kněží v tomto chrámu nás srdečně přijali. Třebaže nemluvili ani anglicky ani Hindi (jenom bengálsky), byl to přesto krásný "rozhovor".

Další chrám, který jsme navštívili byl "Shri Shri Mahanam Angam", který je zasvěcen Chaitanyovi a jiným svatým, kteří chválí svým recitováním Boží jméno. Zdrželi jsme se jen na krátkou dobu, protože přednáška probíhala v bengálštině a nikdo z nás vůbec nerozuměl o co se jedná. Proslov byl tak jako tak brzy ukončen, protože když jsme stáli u u knižního krámku a chtěli zakoupit nějaké knihy a obrázky, vypadla náhle elektřina a celý chrám byl ponořen ve tmě (a tichu). 

Příští den jsme pokračovali v 9 hodin ráno. Jeli jsme přibližně jednu hodinu ke chrámu v Dakshineshwaru. Tam jsme koupili několik krásných girland z ibiškových květů a měsíčků.
Zařadili jsme na cca 15 minut na darshan a měli pak možnost (v mém případě už podruhé) pozdravit Dakshineshwari Kali, stejnou murti, kterou po mnoho let uctíval Ramakrishna.

Potom jsme šli k jeho domu meditovat. Bylo moc, moc krásné tam sedět a vnímat Jeho Božskou energii. Byl to velký kontrast k Templu Kalighat, který jsme navštívili v předchozí den. Swami řekl, že Kali je v obou chrámech stejnou měrou přítomna, ale k Dakshineshwaru nepřicházejí lidé jenom proto, aby Ji prosili  nebo žebrali o věci, ale že přicházejí z lásky a oddanosti, to je důvod, proč je tam mnohem líbeznější než v jiném chrámu. Potom jsme dostali hodinu času na nákup, což přirozeně většina uvítala. I mně se podařilo koupit několik Kali-upomínek:-)

Zpět v autobusu, poté, co jsme se asi 20 minut snažili v jedné úzké ulici zahnout do zatáčky,  jsme to nakonec přece jen úspěšně zvládli vydat se na cestu do Ramakrishna Mathu, hlavního sídla Ramakrishna Misse, která byla založena jeho velkým žákem Swamim Vivekanandou. 

Bylo to velmi zajímavé vidět tento velký areál s univerzitou, školami a chrámy. Bohužel jsme nesměli fotografovat. Mylo tam mimo jiné místo posledního odpočinku Ramakrishny a také Sarada Devi, jeho manželky a duchovní partnerky.Vnímal jsem tam obzvlášť silně její přítomnost a podařilo se mi poprvé se s ní v nitru "spojit", z čehož jsem měl velikou radost.

Zvlášť skvělá byla návštěva muzea se všemi těmi předměty, oděvy atd., které se svým manželem používala a my jsme skrze ně mohli mít podíl na jejich životě a energii. Když jsme konečně vyšli z muzea byla už tma a neměli jsme už dost času jet k chrámu Baba Lokenath, který zavírá už v 19 hod.

Video : Happy Diwali 2012 - Jai Mata Di

Diwali - festival světel.

Diwali - pětidenní festival světel, je pro hinduisty jedním z nejdůležitějších svátků v roce a je slaven tradičně rodinami v kruhu jejich blízkých.

Nasvícení domů zářícími světly má důležitý duchovní význam - připomenutí si našeho vnitřního světla a snahy o dosažení zdraví, moudrosti, míru a prosperity. Připomínáme si jím také návrat Pána Rámy ze 14 letého vyhnanství.

Nasviťme i my,  inspirováni touto krásnou tradicí, světla v našich domovech... pak už jen tiše seďme, zavřeme oči  a soustřeďme se dovnitř sebe... otevřme naše srdce dokořán   a  nechme světlo konat za nás...

Happy Diwali !

Včera večer...

...při Aarti u Gangy ve Varanasi

Děkujeme,Varado!