V celém životě, od začátku až do konce máme různé guruy. První guru, kterého potkáme, a který je nám nejbližší, je naše vlastní matka. Ta nás učí jíst, mluvit, chodit, je tu stále a žádný jiný guru ji nemůže nahradit. Je pořád s námi, v radosti i trápení.
Trpí s námi a učí nás pokoře. Je prvním guruem, kterého uctíváme. Ve védách je psáno, že máme nejdříve uctívat svou matku přede všemi ostatními guruy, "Matra déva bába".
Druhým guruem je otec. Ten nás učí být silnými. Mnozí možná řeknou, "ó, otec, ten je vždy tak přísný ...", ale právě proto hraje velmi důležitou roli. Nabádá dítě k síle, aby si mohlo vybudovat dobrý život.
Dalším guruem je náš učitel ve škole. Když vyrůstáme, přijde čas, kdy musíme jít do školy. Tam máme různé učitele, kteří nás vyučují v různých oborech, které potřebujeme v životě.
Každý tedy musí projít životní období s těmito třemi guruy, nemůže se jim vyhnout a říct "ne, toho teď vynechám ...". Všechny nás porodila matka, všichni máme otce a všichni máme školní vzdělání. Ať už přijde mistr, avatár či dokonce kdyby se sám Bůh inkarnoval, musel by si tyto tři guruy prožít.
Svatí, jak je v křesťanství nazýváme, by byli označeni v Indii jako guruové. V Indii jsou nazýváni jako sádhuové, ršiové, muniové ... různými jmény, která znamenají totéž – učitel.
Když tedy projdeme těmito základními guruy našeho života, dospějeme jednoho dne k názoru, že život by snad měl být něco víc, nežli jen práce, jídlo a spánek. Na tomto místě začne naše hledání. Hledání, které jde pořád dál. Je to hledání vnitřní pravdy.
Existují různá "volání" po guruovi, jak gurua najít. Někteří lidé hledají gurua, protože zaslechli ve svém srdci vnitřní volání. Jiní zase prodělávají problémy, které nemohou sami vyřešit a potřebují podporu, někoho, kdo je v této době starosti, strachu a smutku povede.
Někteří jedou proto do Indie, jiní dají zase přednost tomu zůstat tady na Západě a jdou například do kláštera. Někteří, jejichž posláním je odevzdat se zcela Bohu, se stanou mnichem, jeptiškou, nebo sádhuem, jak se říká v Indii. Podřídí se svému guruovi a následují jeho učení.
Guruové mají různé aspekty. Jako všude existuje také u guruů jistý druh "hierarchie". Na nejvyšším místě stojí "param guru", neboli univerzální guru. Tito guruové nebo mistři se inkarnují přímo z Boha. Samozřejmě přicházíme my všichni také od Boha. Ale param guruové se vtělí již s vševědoucností a všemohoucností boží. Ježíš Kristus, Ráma a Kršna byli param guruové. Tito mistři položili základy k tomu, aby ukázali celým davům lidstva cestu. I když opustili svá těla nebo se dematerializovali, jsou zde přesto ještě přítomni. Kdykoli je zavoláme, jsou tady. Jejich doba inkarnace ve fyzickém těle je omezena. Potom potřebují nějaký důvod k opuštění Země, když předali svá poselství. Například Kršna, tento nádherný avatár, zemřel na jednoduché zranění šípem do nohy. Toto jsou ale jenom záminky, aby se tak mohli zase vrátit ke své pravé podobě.
Potom je v hierarchii džagat guru. Džagat guru má přímé propojení s Bohem. Narodí se "normálně" a během svého pozemského života dosáhne božského stavu. Stejně jako všichni ostatní gurové, jen s tím rozdílem, že v nich je Boží milost silněji přítomna.
Ve Starém zákoně je řeč o Mojžíšovi. Ten byl v neustálém spojení s Bohem. Pokaždé, když se uchýlil do ústraní, byl tady Bůh a mluvil k němu. Podobně to bylo u Abraháma. Dalšími příklady jsou mahávatár Bábádží a boží matka Marie. Jsou vždy v kontaktu s Bohem ve snaze pomáhat lidem a ujmout se jich. Je jich mnoho, vyjmenoval jsem jenom několik z nich.
Další jsou sadguruové, jako Sáí Bába ze Širdí, nebo mnoho svatých na Západě jako svatý Martin, svatý Mikuláš, nebo dřívější mistři jako Sókrates, Platón atd. Toto jsou sadguruové, kteří jsou "inspirováni" džagatguruy, a předávají učení svými vlastními slovy a ve vlastní interpretaci lidem (v jednodušší formě). Sadguruové jsou vždy v blízkosti lidí. Odpovídají na jejich otázky a pobízejí je, aby sami pátrali. Cítí nesmírnou lásku vůči lidem. Dokonce pouhá přítomnost sadgurua může lidi přivést k osvícení.
Tito se pak mohou sami stát sadguruy a sdílet své učení s lidmi.
Někteří lidé říkají: "Nepotřebujeme žádného mistra, který nás vede, můžeme Boha dosáhnout sami."
Mají pravdu. Člověk může Boha najít i bez učitele. V lidech existují ovšem znovu a znovu pochybnosti, a právě tyto pochybnosti jim zabraňují v tom, aby dospěli k sebepoznání. Kromě toho přinášejí pochybnosti s sebou také pýchu. To je okamžik, ve kterém guru udělá jasno a vede žáka k vyjasnění jeho pochybností. A když se objeví pýcha, dokáže ji guru zničit.
Může nastat doba, kdy si tě guru vůbec nevšímá a nemluví s tebou, třebaže jej velmi miluješ.
Guru ví, co je pro jeho dítě dobré. Proto něco takového dělá, aby své dítě zase uzemnil, a "přivedl zpět na zem". Aby pochopilo, že božství je zde a nyní, v jednoduchosti a pokoře, ne v pýše a egoismu. Často se stává, že lidé chtějí gurua poučit. Řeknou například: "Ne, to není správné, co říkáš, musíš to dělat jinak." Guru na to nic neřekne, jen se usměje. Toto je guruova pokora. Dovolí ti, aby sis myslel, že nic neví, třebaže ví velmi mnoho. Skrývá své vědění v pokladu svého srdce. Když se někdo stal mistrem všech smyslů a mistrem myšlenek jako sadguru, zůstane vždy pokorný.
Tito mistři jsou skutečně "realizované" duše. Po staletí k nim přicházeli lidé, dokonce i po jejich smrti k jejich hrobům, s prosbou o pomoc. I po smrti tu ještě jsou a pomáhají lidem. Tak velká je láska k jejich dětem, že vyslyší jejich upřímné modlitby. Mnozí z nich založili také kláštery a řády, které nesou zodpovědnost za ty, kteří se chtějí Bohu zcela odevzdat (např. svatý Benedikt a svatý František). Na Východě založil svámí Vivékánanda mnoho institucí.
Nad nimi stojí vždy param guruové, jako "zakladatelé" světových církví, Ježíš, Buddha, Muhammad atd.
To vše nás vede k závěru, že guru je mostem, který spojuje rozum s duší. Guru toto umění již zvládnul, například jógou nebo námasmaranou (opakováním božích jmen). Mistr však nikdy své božství nevyjeví, ukáže vždy lidskou osobnost.
Aby mohl být lidem nablízku, musí se Bůh stát člověkem.
Proto se také guru normálně (lidsky) chová. To je často lidem nepochopitelné.
Potom říkají: "Proč je ten guru takový? Chová se tak normálně, tak lidsky!" A potom začne rozum posuzovat a říká: "To je špatný guru, ten druhý je lepší", aniž by věděl, že všichni mistři slouží stejnému Všemohoucímu, Bohu, který je v každém přítomen.
Přesně tam nás chce mistr dovést, každý svým způsobem, k vnitřnímu guruovi. Mluvil jsem teď hodně o vnějších guruech. Když se však ponoříte hlouběji do učení všech těchto guruů, zjistíte, že jejich cílem bylo přivést žáka do nitra, kde sídlí ten opravdový guru, opravdový Bůh.
Říkáme: "Gurur brahma, gurur višnu, gurur dévó mahéšvaraha, gurur sakšát parabrahma, tasmai Šrí guravé namaha."
Toto je opěvování gurua, jako Stvořitele, jako Ochránce, jako Mahešvary, jako ničitele. Vše, co bylo stvořeno, podléhá zákonu přírody a nakonec zanikne. Mistr vede žáka k tomu, aby tyto tři věci překonal – narození, život a smrt. Nechává žáka poznat, co "smrt" skutečně znamená. Většina lidí má ze smrti strach. Strach opustit tento svět. Přitom zapomínají, že život po smrti těla pokračuje. Když toto tělo opustíš, neumřeš přitom doopravdy, jen tělo se mění. Stejně, jako se převlékáš, když tvé šatstvo je špinavé, nebo roztrhané. Musíš se převléknout, jinak na tebe nebude hezký pohled. To je tedy cesta gurua, most, který spojuje rozum se srdcem. Budeš gurua vždy potřebovat, i po smrti tu stále bude a povede tě.
Až jednou staneš před svým guruem, vycítíš to. Budeš k němu cítit tolik lásky, jako kdyby sis ho chtěl navždy přivlastnit, tolik ho budeš milovat a přát si, abys byl neustále v jeho blízkosti.
A když se pak zeptáš, jestli je tvůj guru, odpoví ti "ano", protože tato láska bude pro tebe tak přitažlivá. Můžeš jít za stovkami guruů a nikdy nepocítíš tak silnou přitažlivost, jako když potkáš svého gurua. Tvůj guru tě bude volat, protože tě zná lépe, než se znáš sám. Když se pak budeš chtít dostat dál, musíš se mu zcela odevzdat a dbát jeho slov. Poslyšte tento krátky příběh. Byl jednou jeden muž, který hledal mahávatára Babádžího. Hledal všude a myslel, že jedině sám Babádží může být jeho guruem. Konečně našel Babádžího v Himálaji. Když ho Babádží uviděl, zeptal se, co od něj chce. A muž odpověděl: "Hledám tě, mistře, už velmi dlouho. Chci, abys mne vedl a byl mým guruem". Babádží odpověděl: "Skoč z této skály." Muž šel a skočil skutečně z vysoké skály a při pádu se zabil. Poté řekl Babádží jednomu ze svých žáků: "Jdi, najdi jeho tělo a přines je ke mně." Když pak přinesl to tělo zpátky, pokropil je Babádží trochou vody a muž zase ožil."
Toto je příklad úplného oddání guruovi. Neříká, že se máte stát otroky, opravdový guru od vás nebude nikdy vyžadovat peníze nebo jiné materiální věci. Ale žádá od vás, abyste následovali jeho slov, jelikož vás svou milostí zavede do vyšších duchovních úrovní, kde zažijete blaženost, kde boží láska bude neustále proudit každou vaší buňkou. Nejen vaším rozumem, nejen vaším srdcem, nýbrž veškerými částmi vašeho těla. Pochopíte, že každé individuum je částí boží lásky. Když Bůh stvořil člověka, usídlil se v jeho srdci. Ale lidé jsou tolik zaměstnaní světem, že jeho pravé místo nenajdou. Mistr vás tedy povede na toto místo a jeho milostí se sami uskutečníte a objevíte toho pravého gurua, lásku, Boha, vyšší Já.
Džaj gurudév (Tímto pozdravem uctíváme vnitřního gurua v každém člověku)
Velikonoční svátky roku 2004
Žádné komentáře:
Okomentovat