Příběh svatého Mikuláše, nejen pro děti:
Před dávnými časy žil v bohatém městě Patara (v dnešním Turecku) jeden řecký chlapec, který se jmenoval Nikolaus (Mikuláš). Jeho rodiče po těžké nemoci však brzy zemřeli a Mikuláš plakal ve dne v noci.
Mikuláš zdědil velké bohatství: Zlato, stříbro, drahokamy, zámky, paláce a pozemky a také mnoho poddaných, kteří se o něj starali.
Mikuláš byl přesto velmi smutný a jeho majetek ho netěšil. Jeho smutek byl čím dál větší. Jednoho dne našel pergamenový svitek a začal číst: „Byl jeden bohatý muž, který žil krásně a radostně. Ale byl také jeden chudák, který ležel před jeho dveřmi a trpěl hlady a chtěl jenom drobky, které spadly ze stolu bohatých. Ale ti mu je nepřáli. Když chudák zemřel, odnesli ho andělé do nebe. I boháč zemřel. Ale pro toho andělé nepřišli.“
Nepodobám se tomu bohatému muži v tomto vyprávění, uvažoval Mikuláš. Jsem krásně oblečený a žiji v přepychu a hojnosti. Nevidím žebráky před městskou branou na vlastní oči. Od zítřka to bude jinak. Ráno brzy vstanu a půjdu se na ně podívat.
Časně ráno se Mikuláš vykradl z paláce. Za městskou branou našel ty největší chudáky z města, potrhané, nemocné a trpící. Když viděli Mikuláše začali k němu vztahovat ruce. Mikuláš chtěl hrábnout do kapsy, ale jeho oděv žádné kapsy neměl.
Rychle si sundal těžký zlatý řetěz z krku, stáhl prsten z prstu a dal jim ty cenné šperky. Potom si Mikuláš svlékl plášť, barevný oděv a sandály a rozdal ještě své šatstvo.
Bylo mu teplo u srdce. Mikuláš šel šťastný domů.
Nyní byl zase veselý.
Příští den pověřil Mikuláš svého dvorního krejčího aby na jeho oděvy našil velké kapsy. Radostně si oblékl svůj široký červený kabát a procházel se večer zahradou. Naplnil své kapsy ořechy, jablky a mandarinkami. Znovu se vykradl z paláce, šel za chudými a všechno rozdal.
Tak obdarovával Mikuláš od této chvíle skoro každý den chudinu města a jeho věčný smutek zmizel.
Když jednou vstoupil při mši do kostela, byla právě předčítána slova, která řekl Kristus bohatému mladému muži: “Chceš-li se ke mně přidat, tak daruj všechno, co ti patří chudým“.
O těchto slovech Mikuláš často přemýšlel. Nyní se jich nemohl zbavit. Zavolal k sobě dvorního mistra a poručil mu, aby rozdělil peníze a majetek chudým.
Neboť sám se chtěl vydat do Svaté Země, kde žil náš Pán.
Mikuláš trpěl velmi často na své poutní cestě velkou, nepředstavitelnou nouzí.
Byl poraněný a měl stěží něco k jídlu a pití. Při všem hladu však vždycky zůstal veselý. Putoval po zemi a hlásal Slovo Boží. Dětem vyprávěl příběhy z Bible.
Jednoho dne se vrátil zpět do své domoviny. Ve městě Myra zemřel nějakou dobu před tím starý biskup. Když lidé spatřili Mikuláše, ptali se ho, kdo je.
„Jsem Mikuláš, sluha Páně“, odpověděl.
Lidé zavedli Mikuláše do kostela a jmenovali ho biskupem. Když Mikuláš vyšel zase ven, uviděl svého starého šedého osla uvázaného přede dveřmi. Od té doby se stal osel jeho věrným průvodcem. Mikuláš se staral o věřící jako ovčák o své ovečky.
Když přišla jeho hodina a Bůh jej chtěl vzít k sobě, rmoutilo ho pouze to, že musí odejít od svých dětí.
Biskup Mikuláš zemřel 6. prosince 352.
Když něco potřebujete, zvlášť když jste v nouzi, máte odvahu a nahlas voláte: "Hej, Tome, přines mi to. Potřebuji to." Tady zpíváte Boží jméno. Zoufale si přejete seberealizaci. Zoufale si přejete osvobození, tak voláte Boha. Tak nechte sílu z hloubky uvnitř vyjít ven a zpívejte nahlas. Uvidíte, že čím víc zpíváte nahlas, tím méně bude myšlenek ve vaší mysli. Tak čím víc zpíváte nahlas, tím víc budou otevřena vaše srdce. Tak se nebojte zpívat a buďte šťastní. Nebuďte smutní. Když voláte Boha, víte, neříkejte "OK, Bože, volám Tě, přijď"(Swami mluví potichu). Podívá se na vaši tvář a bude tak vyplašený, že blaženě přicházejíc, uteče pryč. Jak tak sedí uprostřed vašeho srdce, hluboko ve vašem srdci, když Ho voláte aby přišel, když říkáte "Přijď" jako teď, řekne: "Ó, panebože, říká mi přijď, ale ve skutečnosti mne nechce." Tak v blaženosti otevřít vaše srdce ho zase zavřete. Takže zpívejte srdcem. 
Jak Swami dále uvedl:
